Jedno AŤ do snového roku

Mami, a kam dneska půjdeme? A mně se snad až zamotaji oči, jak se snažím marně přijít na to, cože jsme to vlastně měli. Hlavou mi proletí schůzka v deset u Kahanu, odečty plynu a náš zubař. Čistíte, čistíte?

Já co si večer nenapíšu a ráno z papírku na stole nepřečtu, jako by nebylo. Já můžu si domluvit třeba svatbu, nařídit na sedmou budíka ... no ale nemít v kuchyni na papírku napsáno SVATBA 13,00 JÁ A PÉŤA, tak ani nevim.

Hlava moje by potřebovala zalátat.

Bych taky potřebovala, aby dny začínaly kolem desáté, protože rána zvládám skoro ještě s předpaženýma rukama. Jé, takhle až v deset kdyby zakukala  kukačka a já - rázem princezna Čiperka - donesla bych ze studny vodu na čaj, nakrájela štrůdl a schovala bych ho pod hromadou cukru.

Vzbudila bych zbytek království, rozdala lžičky a poručila, že nikdo od stolu nevstane, dokud se ten cukr nesní. A až bych slyšela "Hráblo ti, mámo?" uvědomila bych si, že asi fakt jo.

Do snového roku vám přeji, ať vám nehrábne.

A kdyby přeci jo, ať se s tím máte komu svěřit.

Ušito podle Mariny, Bellet design.

Krásné dny i ostatní

Když jsem se malá těšila na Ježíška, bavily mě přípravy, uklízení, babička. V kuchyni si zpívala a já to milovala. Stejně jako, když mě chodila vyndavat zkrabacenou z vany, kde plavaly lodě z víček třeba, z kolíků. Posadila mě na pračku a zabalila do největšího z ručníků. Potom peřiny v ložnici byly ledový a naducaný a já jsem pod nima zahrabaná čekala na babičku, na největší vzpomínku v hlavě, v červeném srdci. Ta pak pustila rádio, co se po hodině samo vyplo a my jsme zavřely oči. 

A takováhle vzpomínka je dárkem nad všechny dárky světa. Páni, tohle kdyby tak šlo zabalit do papíru s hvězdičkama. To by byl balíček k nezaplacení, k otření očí, které zůstaly.

Přeji vám z celého mého červeného srdce, ať z letošních Vánoc máte hromadu vzpomínek k nezabalení. Sladko z cukroví ať se vám vpije do rtů a vy pak rozdávejte rodině vanilkové polibky. 

Dále vám přeji radosti o něco víc, než se do vás vejde. To proto, aby z vás přetejkala, aby vám kapala z očí, krčila tváře a třásla vám celým tělem. No a ještě jedno přání takové, aby se vaše oči na pár dní proměnily v oči dětí. Abyste zkrátka viděli, že ledacos jde zvládnout, a že nad spoustou věcí se může mávnout rukou. A když to nedokážete, nechte za sebe rukou mávnout někoho jiného a utečte.

Přeji vám, ať se všechno, co vypadá na rány, promění ve zkušenost a uvnitř díky tomu o pár čísel vyrostete. 

No a nakonec ... jako každý rok, bude mít i ten příští stovky cest rovných i klikatých. Někdy je snazší jít přímo, jindy je to pro člověka sakra nuda. Tak já přeji každému odvahu na to, vydat se občas někam tou cestou klikatou, sem tam vyzkoušet zkratku, někdy může být i k něčemu zabloudit a pak se zamručeně vrátit. Inu, přeji vám prostě na cestách veškerých tvarů pevné kroky a sílu dojít až do konce ... kde se třeba obrátíte a řeknete si - Hele, na začátku to bylo lepší. Lusknete a plácne vás to zase na start.

Přeji vám Snový rok 2012.

A zdraví. Není nic víc důležitého. 

Vystřižená maminka

Mlíko do čaje a na plastový talířky dva chleby namazaný medem. Potom to všude kape, tečky na stole, na koberci, klikatá medová cestička vede z kuchyně na chodbu. A já jak medvěd s houbičkou na nádobí stírám kapku za kapkou.  

Z koberce, někdy z očí. Z očí, to když je něco jinak, než by si člověk přál. A že si pane přávám věcí. Bohudíky je mi většinou přáno a asi nemusím ani psát, jaké je největší přání kdejaké maminky dvou malých holčiček.

Když je občas něco jinak a já polykám vzduch, protože v puse je úplný prázdno, tak nechala bych se kolikrát třeba vystřihnout z papíru a nalepit se do kalendáře až na druhý den. A to ráno, až by se otočilo na další stránku, vykoukla by tam maminka odpočatá, šťastná, vystřižená.

A nožičky z papíru by mi utíkaly za holčičkama, ruce by se kolem nich vlnily a z očí by kapaly papírové kapky z radosti.

Když to někdy začíná být jinak a vtom přiběhnou děti, co si plácaj na hlavu a říkaj "Pojď si mě hledat, pojď si mě hledat" a maj z toho radost, jako by zrovna rozbalily krabici s živou princeznou, tak není čas na to, aby to jinak bylo. Jinak je odsunuto a já mám náladu osvobozené princezny.

A vedou si mě za ruku ukázat mi pokojíček, postele a bungry. Do jednoho se zavřeme a říkáme si, jak to v našich královstvích chodí, co nosíme za šaty, co rády jíme. Potom zkoušíme si korálky a mluvíme o Jeníkovi, cože to vlastně tenkrát donesl a všemu se smějeme až do večera. Až pusy z toho máme celý vytahaný, že bysme se každá mohla o tu svojí s někým rozdělit.

A Vánoce nevánoce, tak já si přeju, aby to pod všemi lustry, včetně našeho, bylo jinak málokdy. Aby se vždycky našel někdo, kdo si třeba začne plácat na hlavu, v kom je radosti na rozdávání, kdo má štěstí v očích, po kapsách, na policích.

Štěstí na polici

Toto růžové štěstí je šito podle Mariny, Bellet design.

Jako

Za zavřenýma očima je léto a my máme ruce fialový od borůvek i tepláky. Batika třeboňského lesa. Komáři bzučí, šedivé sosáčky štípou do krku, tak rukama plácám kolem sebe, do manžela, do polštáře. Den za zavřenýma očima končí. Kouknu na moje bílé ruce a na budík, kde je napsáno víc, než jsem čekala. Zamručim "To je život" a vím, že báječnej, protože vzadu v pokoji spí ty dvě, co s náma taky byly v lese.

Dneska začínáme den hrou na "Jako". Když holčičky budím a říkám jim, že je to jenom jako, tak hned se vstává skoro do pohádky. Radujou se z toho, že ve skutečnosti spí a přitom umí chodit. Čaj s mlíkem vypijou taky jenom jako a snídaně zmizí, jako když mávne. Pak mávnu a všichni se jako převlíkneme. 

Milujeme pohádky. Spaní na osmi matracích, coby princezny na hrášku. Nebo pohádku O princezně, která si postavila bungr. Tu úplně nejvíc, že si jí holky vymyslely docela samy. 

Ráno jako se mění v ráno doopravdy, ale snášíme to statečně. Vyhrabeme deštníky, pozapínáme se ke krkům, Adélka čapne do ruky tašku na plyšáka na spaní ... protože ona ve školce ještě občas usne. A tomu dobře, protože má tak šanci po obědě za zavřenýma očima prožít o pohádku víc. Třeba zrovna jí v ní narostou křídla a pak mi bude vyprávět, jaký to bylo hezký jima mávat. Vedle sebe, na lidi, na mě nervózní dole pod mrakama z toho, aby mi nespadla.

Soví snový na plyšáka

V petrželi

Čokoládová holčička mi sedí na klíně a šeptá mi, že nechce do pytle. V ruce mačká čertí rohy a oči jí kmitaj jak rozčílenej pes za plotem. Říkám jí, že čert přece vůbec nemá pytel na nějaký děti, ale na bonbony. Nosí jich spoustu a taky plno čokolád, někdy že dokonce musí jít čertů víc, aby se mohli v nesení bonbonů střídat. V pytlích mají gumový ke žvejkání pro prcky a tvrdý pro ty prcky zhruba nad metr. A taky uhlí pro maminky na tváře a brambory na razítka. 

Čokoládová holčička začne tleskat a nad její hlavou praskají bublinky s barevnými medvídky, s lízátky na tyčkách, bublinky s další várkou čokolády. Praskají a cáká to na mě. A začínám si vybavovat arašídovou Zoru, kterou mi babička kupovala v Rozkvětu v potravinách. 

Ten obchod mi přišel hrozně velikej, v drátěných klecích tam mívali paštiky, kterýma jsem o sebe ťukala. Nebo jsem ten rybník paštik promíchala rukou a z toho tlumeného ťukání jsem se radovala. Paštikám ten dutý zvuk zůstal, ale jak jsou dneska naskládaný v regálech, nejde si ho užít. Chtělo by to, co se paštik týče, udělat krok zpátky.

Čert jde vpřed. Čokoládová holčička si utře pusu do rukávu. Rozumí tomu, že ten kudrnatej si jí nechce uvařit v hrnci s petrželí a má z něho radost. Rozumí i tomu, že ať se co se, maminka jí drží a nedá nikomu. No a že kdyby to na Mikuláše jó špatně chodilo, vařily by se kdyžtak s tou petrželí spolu. 

Starší dcerka si už myslí, že čerti jsou převlečení pánové. Že třeba nějaký soused Tonda od naproti obleče  doma kožich, pomaže se uhlím, nasadí rohy a jde do ulic strašit. Pak se vrátí domů, ohřeje zbytek pizzy a usne v obýváku. Ráno bude manželka prát polštář od uhlí a bude hudrovat "Rok co rok, zatraceně."  

Ale tak my všichni přece víme, že po světě musí chodit někdo, kdo si dělá čárky dobra a zla. A že když jsou čárky zla na konci roku ve většině, bude dareba potrestán. Třeba tím, že mu začne téct odpad, rozbije se televize, nepojede mu auto, nebo se bude vařit s petrželí.

Pytlíčky pro čokoládové holčičky

Jsou ušity podle Mariny, Bellet design. A čokoládové děti se radovaly, že neskončily v petrželi.