Protože růžové capáčky z kdysi navoněné skříňky v ložnici nahradily pohozené šněrovací kecky na chodbě, protože místo kojeneckých bodýček s krtkem u hromádky žehlím už trička o velikosti 134 a více, no a protože mám za skříní nacpanej kornout sladkostmi, asi se něco děje.
A teď fakt nevim, jestli se to děje víc mě nebo Adélce.
Mému i vašim prvňáčkům přeji, ať se jejich opatrné kroky ve škole časem změní na sebevědomou chůzi, ne-li v běh. A právě pro tu zkušenost, jak všechno rychle utíká, co se dětí týče, nám velikým přeji, ať jim dlouho stačíme. Ne proto, abychom jim kroky řídili, ale abychom jim drželi palce u překážek a u cíle jim tleskali.
Dál prvňáčkům přeji radost. Třeba i tolik moc, aby nám z ní mohli občas trošku půjčit. A rozum - taky tak moc, aby nám ho půjčili ve chvíli, kdy budem mít za to, že jediné dobré známky jsou ty první dvě. A úsměv a sílu si ho ochránit, kdybysme jim ho náhodou chtěli zatrhnout v sitaci, kdy nepochopíme, jaktože nechápou. Prostě jim všem do školních let přeji jistotu naší lásky přes jakákoli čísla v žákovský.
A Adélko, až budeš po Vánocích umět číst a budeš číst třeba i tohle, tak věř, že mi je samozřejmě jasný to, že kam se hrabou nějaký krávy a puntíky na Monster high : )
