Vystřižená maminka

Mlíko do čaje a na plastový talířky dva chleby namazaný medem. Potom to všude kape, tečky na stole, na koberci, klikatá medová cestička vede z kuchyně na chodbu. A já jak medvěd s houbičkou na nádobí stírám kapku za kapkou.  

Z koberce, někdy z očí. Z očí, to když je něco jinak, než by si člověk přál. A že si pane přávám věcí. Bohudíky je mi většinou přáno a asi nemusím ani psát, jaké je největší přání kdejaké maminky dvou malých holčiček.

Když je občas něco jinak a já polykám vzduch, protože v puse je úplný prázdno, tak nechala bych se kolikrát třeba vystřihnout z papíru a nalepit se do kalendáře až na druhý den. A to ráno, až by se otočilo na další stránku, vykoukla by tam maminka odpočatá, šťastná, vystřižená.

A nožičky z papíru by mi utíkaly za holčičkama, ruce by se kolem nich vlnily a z očí by kapaly papírové kapky z radosti.

Když to někdy začíná být jinak a vtom přiběhnou děti, co si plácaj na hlavu a říkaj "Pojď si mě hledat, pojď si mě hledat" a maj z toho radost, jako by zrovna rozbalily krabici s živou princeznou, tak není čas na to, aby to jinak bylo. Jinak je odsunuto a já mám náladu osvobozené princezny.

A vedou si mě za ruku ukázat mi pokojíček, postele a bungry. Do jednoho se zavřeme a říkáme si, jak to v našich královstvích chodí, co nosíme za šaty, co rády jíme. Potom zkoušíme si korálky a mluvíme o Jeníkovi, cože to vlastně tenkrát donesl a všemu se smějeme až do večera. Až pusy z toho máme celý vytahaný, že bysme se každá mohla o tu svojí s někým rozdělit.

A Vánoce nevánoce, tak já si přeju, aby to pod všemi lustry, včetně našeho, bylo jinak málokdy. Aby se vždycky našel někdo, kdo si třeba začne plácat na hlavu, v kom je radosti na rozdávání, kdo má štěstí v očích, po kapsách, na policích.

Štěstí na polici

Toto růžové štěstí je šito podle Mariny, Bellet design.