Světla

Na podzim, kdy už to na nikoho seshora tolik nesvítí, o dost častěji zase rozsvěcuji doma lustry ty, co pod nimi většinou pářu. Vzteklá a naštvaná s vytrhanýma nitkama na teplácích. Abych potom znovu sešívala a rozsvítila pak o štědrém večeru něco ...

  

a kam se na to "něco" hrabe slunce. 

Je mi jasný, že takový titanový kola by mému tátovi rozsvítily pod stromečkem oči tak moc, že propálil by jimi snad i díry do protějšího baráku. Ale je světlo a světlo. Oči rozsvícené vyrobeným dárkem září víc do červena, kdy to světlo vystřeluje až ze srdce. Oči rozsvícené titanovými koly svítí bíle.... Ale do červena to lidem začíná svítit až v dospělosti, proto i naše děti dostávají Monster High panenky, poníky a další gumové postavičky, které jsem i já jako malá milovala. 

Inu, než k červenému světlu člověk dozraje, nějaký čas to trvá. Rozhodně si ho z očí člověk násilím nevytlačí, natož někomu jinému. 

Pro červené oči mé maminky

Já si léta opatruji jedny pletené ponožky od babičky. Jsou sice už dávno sražené a nenositelné, ale až ten rok, co jsem si je schovávat začala, se mé oči naučily svítit červeně.