Záhady, to jsou pro mě něco jako špendlíky vyhozené do vzduchu s tím, že časem na ně člověk někde narazí. Tak příležitostně narážím a sbírám zpátky do krabičky. Někdy to píchne radostí, jindy vztekem.
Tajemné věci zpestřují životy. Z dnů šedých, jak zaschlý bahno na gumácích, udělají dny barevné s nebem posázeným barevnými otazníky.
A právě nad mým nebem otazníků lítá, že nestačím se divit. Po nich chvíli odvážná ručkuju, úplný Takéšiho hrad. Ale z přísných očí otazníků na mě tryská údiv za údivem, ruce se mi obracejí dlaněmi vzhůru a v rytmu ohromení se mi začínají třást. Vzdávám se a dochází mi, že čím je člověk starší, tím hůř ty záhady a nevyplněné tajenky snáší. Ale když on se člověk naučí brát záhadu spíš jako kouzlo nad kouzla, je potom ušetřen tápání a ručkování po otaznících.
Ono se to snadno píše, ale někdy se ani já kouzlem neoblbnu a zkrátka nezbývá, než si projít trasu Takéšiho hradu a na jejím konci plácnout rukama. Někdy s pocitem marnosti a někdy pořád s pusou dokořán.
Před chvílí jsem sice už pusu dokořán přivřela, ale pořád mi to nedá. Zkrátka - ztratil se zajíc. A když se ztratí zajíc, nepřijde jaro. Tak se modlete. Všichni.
Až se najde
