Ve dnech, kdy jsem sfoukla pomyslných třicet svíček (bylo to dvakrát, takže počet svíček se mi zřejmě znásobil - což v poslední době vnímám, že právem... protože občas je to na dva pomocníčky, co by mě zvedali z gauče a chodili mi nakupovat, taky za mě vařili polívky a ráno za mě otvírali oči), tak v těch dnech jsem otevřela dvě veliké krabice. Kávovary z Datartu v nich nebyly, za což mnohokrát děkuji :)

neděle 30. října 2011

Na zlaté lžičky


"Koukej mami, teď je princezna!" a já zvedám své unavené oči k panně s růžovou ploutví. Položím mokrou utěrku na židli, ještě rychle zamíchám omáčku a sedám si k nim.... kolem gauče se vzduch zamihotá. To mé holčičky se právě proměnily. V myšlenkách bez hranic to dokázaly, korunky se jim na hlavách blyští a já to holčičkám začnu závidět. 

Odpoledne vyjdou před dům a šaty se jim zavlní nad chodníkem z dlaždic. Kolem budou chodit lidé s igelitkami a šaty mých princezen budou od prachu tmavší a tmavší. Večer se usadí k ohromnému stolu a poručí si čokoládovou zmrzlinu. Ze zlaté lžičky olíznou šlehačku a zapijí to pomerančovým džusem z pocukrovaných sklenic. Pak se schovají do svých komnat .. to aby se staly zase mými holčičkami.









Když holčičky usnou, vydám se do ulic a už v šeru sháním zlaté lžičky. Po chvíli je seženu, hodím je do kabelky ... koupím si zmrzlinu a stanu se princeznou.




Kabelka na zlaté lžičky




Kabelku jsem šila podle časopisu Marina, Bellet design. Přitom ujídala lentilky a pila limču z pocukrované sklenice.



Do tisíce




Na celém podzimu nejkrásnější jsou žluté listy javorů, ty s červenými okraji. Mít kopec javorových listů, tak se v něm v fakt špatných chvílích, kdy už je to prostě na to pětkrát se zhluboka nadechnout a nechat si tím zamotat hlavu, zahrabu a neviditelná počítám do tisíce. Se zavřenýma očima už sotva bych dýchala a myslela si "Ach jo, ach jo."


Pak přiběhl by můj princ s hráběma, listy rozehnal a chytil mě. A z ruky by se mi začaly sypat uschlé kousky podzimu.











Kabelka další z tisíců















Kabelka vznikla díky tomu, že jsem byla včas odhrabána. 
                              Ušito podle Mariny, Bellet design. 




                          

sobota 29. října 2011

Igelitové po pěti, malé po dvou...


"Rovných třista" hlásí paní s dvěma culíky a napije se rychle malinovky. Růžové perličky jí svítí na rtech, než je rukou setře. Na plášti má cedulku Eliška. Pak nastaví perličkovou ruku a já do ní vkládám tři stovky. "Jé a tašku si vlastně vezmu," řeknu potom, co si představím, jak šťávu, dva zatavené salámy a kilové karamely nesu přes půl rozsvíceného města jen tak v ruce.

"Mám tu igelitové po pěti a malé po dvou," řekne perličková. "Tak za dvě mi určitě bude stačit..." a začnu hledat dvě koruny. A mince přede mnou utíkají a kdyby mohly, tak se peněženkou prokoušou, jak Paleček z torby kupcovi. Nakonec vítězím a taška je moje. 

S perličkovou se rozloučím a naskládám nákup. A půl rozsvíceného města je mi svědkem, že zatavená šunka dokáže malou za dvě protrhnout.




Taška na čokoládové karamely






                                                                   
                                                                                                                            




Je s nadšením a rozzářenýma očima ušita podle časopisu Marina, Bellet design. 













Posledních pár zrnek soli





Umělecké počiny našich dětí nám zůstanou ukryty v hlavách i kvůli vyprávění našim vnoučatům.  







   

K ušití pastelkovníku mě inspirovala jak Cingrlata z Marinní galerie, tak jsem později využila i Belletčin návod.



Jako dítko jsem moc pěkně malovala... nebo jsem si to o sobě alespoň myslela. Bohužel jediný můj obrázek z dětství, který mi byl záhadným způsobem vtlačen do galerie mého mozku, je rudovlasá Ariel na formátu A1. I s odstupem času považuji toto dílo za skutečně vydařené.

S lítostí však začínám pomalu zjišťovat, že své malířské schopnosti ztrácím. A ujišťují mě v tom zejména situace takové, kdy si u nás doma prohlíží někdo obrázek, co jsem holkám namalovala, a zeptá se mě:"To jsi malovala ty nebo Adélka (5let)?"

Tudíž mé malířské sebevědomí se v současnosti dá srovnat s pár zrnky ve špetce soli. O to víc soli ale náleží mé dcerce. A až éru hlavonožců překročí i naše mladší z holčiček, bude mi zřejmě i těch pár posledních zrnek vysbíráno.


pátek 28. října 2011

Barevné karnevaly



Na první fotce z karnevalu jsem měla krátké vlnité vlásky a nabíranou sukýnku. Karneval byl v té době ještě černobílý. Na již barevném karnevalu o pár let později jsem byla princeznou, ale mé vlásky se vlnit zapomněly. A tak jim musela maminka pomoci kulmou. Ten den jsem se jmenovala princezna Rulička, měla jsem nádherné šaty a ze všeho ohromnou radost. Dnes se úplně stejně raduji na barevných karnevalech našich dětí.


Silonky po babičce

Kolem pasu omotat se dá všelicos ... dokonce i sedmkrát zašívané silonky po babičce. Já motávala pásky s bílými kamínky a ve škole mohly jsme s holkama soutěžit, komu vydrží ty kamínky nejdýl. Nebo pak nosila jsem černou klasiku, která v módě dlouhých mikin stejně nebyla vidět, takže silonky po babičce by ji mohly bez problémů nahradit.

Ale také jsem byla nositelkou tmavého pásku s krásnou zdobenou sponou. Tenhle kousek mi jistě záviděly všechny holky ze třídy. Tenhle kousek si budu pamatovat celý život, protože to byl můj první doopravdický pásek pro dospěláky, já ho nosila hrdě a cítila jsem se jako moje maminka.