Divadlo s parádou

"Je lepší, když u toho jídla budeš sedět."  

"Jo a jo, já zapomněla." Pak plesk, holčička se po sedmé usadí k večeři. Na židli padne jak brambora do talíře ... a za chvilku se z něj skutálí, jako by pod sebou měla vosí hnízdo. 

Vezme do ruky kus sýra a vykouše z něho myš. Potřebuje pro ni taky talířek, takže zmizí do pokoje hledat nádobíčko pro panenky. Když si všimnu, že vosy zase zaútočily, jdu Petrušku zachránit.

I s talířkem pro myšku sedne ke stolu a chystaj se obě jíst. "Počkej, něco jenom najdu," řekne myšce a odběhne do koupelny. Vrací se s největším z lavórů, ve kterém plavou koníčci, co neumí kouzlit, a že prý budou koukat na divadlo. Běžná večeře.

Jestli chcete mít doma divadlo taky se vší parádou, máme tu k mání dvoje sovičky. Stačí houknout.

Představení večeře je u koníčků jistojistě na první příčce v žebříčku kulturních zážitků, protože porovnám-li to například s představením, kdy si Petruška naskládá šestnáct z nich před monitor počítače a ti pak sledují představení "Barbie a kouzelný zámek", tak tohle má aspoň grády. No a to vám pak nepřeju vidět ty znuděný koňský voči, ty výčitky z plastových zorniček. A ty kecy, že lepší je snad skončit v salámu. No příště si to Pepé rozmyslí, jestli šestnáct párů očí u počítače vydžet anebo kamarády zavřít do krabice, ať si tam třeba vypráví vtipy o policajtech.

Na kočičích jevištích odehrají svá dramata holčičky odjinud, takže tímto přejeme jejich rodičům krásné zážitky a nechť si užijí lístků v první řadě, než budou jednou odsunuti někam doprostřed.

Na všechny háčky světa

Nehorázně rychle utekl rok, na jehož začátku jsme Adélce vycpali dno prvňáčkovského kornoutu ručníkem a zasypali bonbony. Možná nad naším domem stál někdo s kouzelnou hůlkou a mával a mával, aby čas běžel a my ho nestíhali. Je to rok, co si její červené střevíčky prvně vyšláply pěšinku ke školní lavici. 

Střevíčky na palci tlačí a z pěšinky je už sakra cesta. Ale nadšení po ní jít se od loňských prvních dní nezměnilo. Už se u nás znovu odpočítávají noci do druhého září.

Mít ve třídě ručník, co nikdo jiný nemá, byl jedním z těch nápadů nad nápady. Rozhodně si ho žádné dítko s Adélčiným nesplete a v řadě ručníků u školního umyvadla právě tenhle vyniká jak věžička ve stavebnici.

Letos přibude jedna věžička na kroužek keramiky a pak taky ...  oblečeme pár háčkůháčky světa našeho.

 Některé z nich můžou ozdobit i háčky světa vašeho :)

Kuřata

Dalším velikonočním souborem po soukromém jaru je kolekce "Kuřata".

Samozřejmě mi hlavou proletěla hromada velevznešených názvů pro další kolekci (např. poulet heureux nebo

koleksi ayam...

... ale že jsem vybíráním názvu pověřila téměř čtyřletou dcerku, která mi navrhovala "Kolekce Koník, Vlasy nebo Cukrkávalimonádačajrumbum", tak se mi Kuřata zdála názvem nejpříhodnějším.

Soukromý jaro

Nedá se nic dělat s tím, že jaro je pořád daleko. Že nohy mám ledový tak, že mi při chůzi skoro cinkaj.

Nemám ráda zimu. Soukání dětí do kombinéz a omotávání šálama. "Holky, aspoň oči si musíme nechat koukat." Jó, to by bylo kolikrát fajn hodit děti do spacáků a vozit je klidně na trakaři - lidi, nelidi, ať si koukaj. Protože ono jinak jít pro čtyři rohlíky do večerky před domem je pro nás aktivita téměř na hodinu. Zima mě dělá ještě víc neohrabanější, než skutečně jsem. A línější. 

No a když se někdy cítím fakt hodně rozbitá, musím se jít do sprchy pořádně opařit. A když pak mám ruce, nohy červený, rychle na sebe navleču svoje vrstvy a chvíli pak zas normálně funguju.

Když se mi po dnešním opaření přesunul osobní vypínač na pozici ON, využila jsem toho a udělala jsem si soukromý jaro.

Což mi připomíná, že už bych pomalu mohla uklidit vánoční výzdobu, protože ještě pár měsíců a už nebude mít smysl ty světýlka sundavat. 

A až si jara užiju, odnese ho malá Pepé dětem do školky.

Veškeré mé dosavadní snahy namalovat o velikonocích aspoň jedno krásné vejce byly marné. Letos díky nápadům z fb už vím jak na to.





A až u večerky uvidíte trakař, kupuju vevnitř rohlíky.

Světla

Na podzim, kdy už to na nikoho seshora tolik nesvítí, o dost častěji zase rozsvěcuji doma lustry ty, co pod nimi většinou pářu. Vzteklá a naštvaná s vytrhanýma nitkama na teplácích. Abych potom znovu sešívala a rozsvítila pak o štědrém večeru něco ...

  

a kam se na to "něco" hrabe slunce. 

Je mi jasný, že takový titanový kola by mému tátovi rozsvítily pod stromečkem oči tak moc, že propálil by jimi snad i díry do protějšího baráku. Ale je světlo a světlo. Oči rozsvícené vyrobeným dárkem září víc do červena, kdy to světlo vystřeluje až ze srdce. Oči rozsvícené titanovými koly svítí bíle.... Ale do červena to lidem začíná svítit až v dospělosti, proto i naše děti dostávají Monster High panenky, poníky a další gumové postavičky, které jsem i já jako malá milovala. 

Inu, než k červenému světlu člověk dozraje, nějaký čas to trvá. Rozhodně si ho z očí člověk násilím nevytlačí, natož někomu jinému. 

Pro červené oči mé maminky

Já si léta opatruji jedny pletené ponožky od babičky. Jsou sice už dávno sražené a nenositelné, ale až ten rok, co jsem si je schovávat začala, se mé oči naučily svítit červeně.

Nad mým nebem otazníky

Záhady, to jsou pro mě něco jako špendlíky vyhozené do vzduchu s tím, že časem na ně člověk někde narazí. Tak příležitostně narážím a sbírám zpátky do krabičky. Někdy to píchne radostí, jindy vztekem. 

Tajemné věci zpestřují životy. Z dnů šedých, jak zaschlý bahno na gumácích, udělají dny barevné s nebem posázeným barevnými otazníky. 

A právě nad mým nebem otazníků lítá, že nestačím se divit. Po nich chvíli odvážná ručkuju, úplný Takéšiho hrad. Ale z přísných očí otazníků na mě tryská údiv za údivem, ruce se mi obracejí dlaněmi vzhůru a v rytmu ohromení se mi začínají třást. Vzdávám se a dochází mi, že čím je člověk starší, tím hůř ty záhady a nevyplněné tajenky snáší. Ale když on se člověk naučí brát záhadu spíš jako kouzlo nad kouzla, je potom ušetřen tápání a ručkování po otaznících.

Ono se to snadno píše, ale někdy se ani já kouzlem neoblbnu a zkrátka nezbývá, než si projít trasu Takéšiho hradu a na jejím konci plácnout rukama. Někdy s pocitem marnosti a někdy pořád s pusou dokořán. 

Před chvílí jsem sice už pusu dokořán přivřela, ale pořád mi to nedá. Zkrátka - ztratil se zajíc. A když se ztratí zajíc, nepřijde jaro. Tak se modlete. Všichni.

Až se najde

O oči víc

Šiju většinou za tmy, kdy už všechno, co přes den nezavře pusu, má už zavřený oči. A ráno pak máme doma o oči víc:)

Soví kamarádka pod lustr

 

Zprávy z večírku

Jen co se přede mnou otevřou dveře kulturáku, ocitnu se v zemi za zrcadlem. Na ohromné šachovnici začnu skákat z čtverce na čtverec a chvíli jsem velká, pak zase normální. Alenka hadr.

Ve frontě na šatnu, kde před námi slečny úzké a nalíčené se smějí vtipům svých partnerů, se já, o něco širší, úspěšně soukám do sukně. Kolona úzkých slečen jede na jedničku a já co krok vpřed, to ze sebe stáhnu vždy kousek riflí. No než přijdeme na řadu, zvládnu se celá proměnit, ač trošku víc do široka, tak v jednu z nich. A než podáme pani kabáty, ještě se rychle poprášim pudrem a rázem jsem béžová. A už se staré ruce sápou po našich svršcích a malinká ústa říkaj "Dvacet." Tak dáme dvacet a jdem se do horních pater podívat na tu slávu.

Úzké slečny postávají v uličkách a kolem stolů, šaty v pasech stažené ... ostatně, o něco podobného jsem se snažila také, ale můj pas se kamsi poděl a nahradily ho další boky.

Pánové v kroužku říkají něco o špeku a začnou se potom hrozně moc smát ... zřejmě jsem to s tím tílkem na tělo fakt přehnala a najednou se cítím nesvá. Takže cizí jdu najít zrcadlo, abych se ujistila, že přece to není ještě tak úplně zlé. Tedy se ujistím a vrátím se jinou cestou na své místo. Své místo mám u stolu 19 a celý večer se z něj nehnu.

A jak jsem si naplánovala, tak to klaplo. Židli jsem si ubránila, vypila svý červený s kolou a jak pípla desátá, pusa se mi začla otvírat dokořán čím dál častěji. Inu pryč jsou roky, kdy jít spát v pět ráno, nebo dokonce vůbec nejít, mi nedělalo problém. Pípne deset a já už to pyžamo prostě potřebuju.

Takže chvilku před jedenáctou z večírku odcházíme, protože pusu už mám od zívání vytahanou tak, že bych se nezvládla snad ani ničeho napít. Staré studené ruce nám vracejí kabáty a já se zase můžu proměnit abrakadabra zpátky. 

Doma pak už v pyžamu píšu si do diáře datum dalšího večírku. Sestřenka má věneček a Alence hadr se ta dnešní akce u stolu č.19 fakt líbila. Teď už jde ale spát a doufá, že až se ráno probudí, tak bude to už mimo šachovnici.

Deka úplně první