Ve dnech, kdy jsem sfoukla pomyslných třicet svíček (bylo to dvakrát, takže počet svíček se mi zřejmě znásobil - což v poslední době vnímám, že právem... protože občas je to na dva pomocníčky, co by mě zvedali z gauče a chodili mi nakupovat, taky za mě vařili polívky a ráno za mě otvírali oči), tak v těch dnech jsem otevřela dvě veliké krabice. Kávovary z Datartu v nich nebyly, za což mnohokrát děkuji :)

pátek 26. října 2012

Světla


Na podzim, kdy už to na nikoho seshora tolik nesvítí, o dost častěji zase rozsvěcuji doma lustry ty, co pod nimi většinou pářu. Vzteklá a naštvaná s vytrhanýma nitkama na teplácích. Abych potom znovu sešívala a rozsvítila pak o štědrém večeru něco ...
  
a kam se na to "něco" hrabe slunce. 


Je mi jasný, že takový titanový kola by mému tátovi rozsvítily pod stromečkem oči tak moc, že propálil by jimi snad i díry do protějšího baráku. Ale je světlo a světlo. Oči rozsvícené vyrobeným dárkem září víc do červena, kdy to světlo vystřeluje až ze srdce. Oči rozsvícené titanovými koly svítí bíle.... Ale do červena to lidem začíná svítit až v dospělosti, proto i naše děti dostávají Monster High panenky, poníky a další gumové postavičky, které jsem i já jako malá milovala. 

Inu, než k červenému světlu člověk dozraje, nějaký čas to trvá. Rozhodně si ho z očí člověk násilím nevytlačí, natož někomu jinému. 



Pro červené oči mé maminky













Já si léta opatruji jedny pletené ponožky od babičky. Jsou sice už dávno sražené a nenositelné, ale až ten rok, co jsem si je schovávat začala, se mé oči naučily svítit červeně.

2 komentáře: