Život můj mám sešitý už ze spousty kapes. Na dno každé z nich se mi přilepily vzpomínky, jak nedocucané bonbony do ubrusu. A je fajn, když ty vzpomínky jsou právě jak bonbony sladké, než že by byly kapsy postříkané pepřovou omáčkou.
Bonbony tam mám malinové, proužkované, mléčné a strašně ráda ty kapsy prohmatávám, jsem jediným strážcem svého sladkého obsahu. I pro naše holčičky bych si do života přála spoustu nevycucaných bonbonů.
Když šla Adélka poprvé do školky, týden jsem špatně spala, jak jsem se bála, že tam bude smutná a odstrčená. Vyhozená panenka. Po nocích jsem plánovala, jak jí kdyžtak zachráním. Jak se proměním třeba v mouchu a budu jí při svačině bzučet u ucha, jak hrozně jí mám ráda a jak je to tady v tý školce strašně parádní.
A že ta holčička v pocákaných punčocháčích, co všechny odstrkuje, je vlastně převlečená smutná princezna. A že až ji někdo rozveselí, tak začne rozdávat dětem obrázky a smát se na ně a povídat jim o řepě, jak i ten nejmenší je na světě sakra důležitý. A mně se zatřepou muší křídla, jak hrozně s tím souhlasím.
No Adélka naštěstí žádnou mouchu nepotřebovala, do školky vstoupila, jako by tam rok předtím potajmu chodila a mně se v tom lednu před třemi roky děsně ulevilo.
Kapsa druhá
A zas je tu jeden z lednů, kdy moje holčička dělá další důležité kroky. A já po nocích přemýšlím, jak se člověk do třetího září může stát mouchou.
Škola mě hrozně bavila. Hlavně proto, že učení jsem brala jako hru. Mít velkou fantazii je sem tam v dospělosti na škodu, ale ve školních letech to může být ohromným plusem. Několika ohromnými plusy.
Zřídila jsem si na stole v pokoji soukromou školičku pro asi deset gumových šmoulíků a když jsem přišla z mé školy skutečné, stala jsem se paní učitelkou modrých žáčků. Vyráběla jsem jim sešítky, psali jsme diktáty, malovali. Nejhlavnější, co ve mně z dětství zůstalo a co je hodno předání generacím příštím, je to, že když člověka něco baví, dělá to mnohem radši, než kdyby nad ním stál někdo s rukama v bok a čekal na výsledek. Jsem ráda, že nade mnou nestál nikdy nikdo s rukama v bok.
Po celá školní léta jsem, kromě funkce květinářky, kterou mi po právu paní učitelka odebrala, žádnou jinou funkci neměla. Zřejmě jsem svou neschopností postarat se o čtyři voděnky, přišla o důvěru v cokoli. Ale dnes si myslím, že třeba nástěnkářka bych byla výborná. Také mám v plánu si to vynahradit.
No a pokud jde o onu funkci květinářky, tak k té jsem se po letech nakonec vrátila a již několik let ji doma plním. Manžel nejspíš nemá odvahu mi ji odebrat. Z dalších školních funkcí si pamatuji svačináře. Ti po dvojicích chodili do jídelny pro velké plastové koše a přinesli v nich chleby s máslem, strouhaným sýrem a v pytlíčkách mléko. Já si svůj příděl položila na modrý hadrový ubrousek, což mi přišlo takový vzorný, a ač to nemělo s ničím nic společného, perfektně to zapadalo do mých představ školního žití.
Vsuvka: Jo v souvislosti s učením mě napadá vsuvka tahle, že vůbec nesouhlasím s tím, že Když se chce, všechno jde ... Já si myslím, že když člověk chce a dělá hodně pro to, aby toho dosáhl, tak to stačí.
Školní léta, ať už těch pár dní s funkcí nebo zbytek několik let bez funkce, jsem díky své fantazii a smyslu pro hru, dokázala prožít tak, že mě bavila. Nooo vlastně nebavily mě rána a divím se své mamince, že mě někdy nezamkla radši do koupelny a neutekla do práce. Ale prožívala jsem ty roky v lavici u okna s pusou od ucha k uchu a domácí úkoly s učením jsem nebrala jako povinnost, ale jako příležitost k další hře.
I naší Adélce přeji při té dlouhé hře Na školu pusu od ucha k uchu a hlavně rána ať zvládá líp než já, abych neměla chuť ji zamknout do koupelny a utéct.
Kapsář šitý zčásti podle Mariny, Bellet design.
