Malá jsem měla panenku Nanynku. Jméno jí tehdy vybrala babička. My seděly jsme v kuchyni nad pexesem, vonělo to bikavou, a ona mi řekla, že právě Nanynka je to nejkrásnější jméno pro panenky. No vážně se jím stalo.
Já se učila, jak ji přebalit, obléct, rozesmát. Ona totiž Nanynka byla živá. Zašité srdíčko v ní klepalo, měla vděčné a zvědavé oči a v zimě bez čepice doopravdy mrzla. Takže jsem ji starostlivě oblékala, při kňourání konejšila a hladila po zádech. Byla jsem skutečná maminka.
Nanynku jsem milovala a dodnes mám výčitky kvůli tomu, že jsem ji jednou chtěla s kamarádkou vyměnit za morče.
Inu, po letech jsem skutečnou maminkou znovu a naprosto jistě vím, že své holčičky bych za morčata určitě nevyměnila.
Deka pro Nanynku
Tahle Nanynka patří Petrušce.
Žádné komentáře:
Okomentovat