Divadlo s parádou

"Je lepší, když u toho jídla budeš sedět."  

"Jo a jo, já zapomněla." Pak plesk, holčička se po sedmé usadí k večeři. Na židli padne jak brambora do talíře ... a za chvilku se z něj skutálí, jako by pod sebou měla vosí hnízdo. 

Vezme do ruky kus sýra a vykouše z něho myš. Potřebuje pro ni taky talířek, takže zmizí do pokoje hledat nádobíčko pro panenky. Když si všimnu, že vosy zase zaútočily, jdu Petrušku zachránit.

I s talířkem pro myšku sedne ke stolu a chystaj se obě jíst. "Počkej, něco jenom najdu," řekne myšce a odběhne do koupelny. Vrací se s největším z lavórů, ve kterém plavou koníčci, co neumí kouzlit, a že prý budou koukat na divadlo. Běžná večeře.

Jestli chcete mít doma divadlo taky se vší parádou, máme tu k mání dvoje sovičky. Stačí houknout.

Představení večeře je u koníčků jistojistě na první příčce v žebříčku kulturních zážitků, protože porovnám-li to například s představením, kdy si Petruška naskládá šestnáct z nich před monitor počítače a ti pak sledují představení "Barbie a kouzelný zámek", tak tohle má aspoň grády. No a to vám pak nepřeju vidět ty znuděný koňský voči, ty výčitky z plastových zorniček. A ty kecy, že lepší je snad skončit v salámu. No příště si to Pepé rozmyslí, jestli šestnáct párů očí u počítače vydžet anebo kamarády zavřít do krabice, ať si tam třeba vypráví vtipy o policajtech.

Na kočičích jevištích odehrají svá dramata holčičky odjinud, takže tímto přejeme jejich rodičům krásné zážitky a nechť si užijí lístků v první řadě, než budou jednou odsunuti někam doprostřed.

Jako

Za zavřenýma očima je léto a my máme ruce fialový od borůvek i tepláky. Batika třeboňského lesa. Komáři bzučí, šedivé sosáčky štípou do krku, tak rukama plácám kolem sebe, do manžela, do polštáře. Den za zavřenýma očima končí. Kouknu na moje bílé ruce a na budík, kde je napsáno víc, než jsem čekala. Zamručim "To je život" a vím, že báječnej, protože vzadu v pokoji spí ty dvě, co s náma taky byly v lese.

Dneska začínáme den hrou na "Jako". Když holčičky budím a říkám jim, že je to jenom jako, tak hned se vstává skoro do pohádky. Radujou se z toho, že ve skutečnosti spí a přitom umí chodit. Čaj s mlíkem vypijou taky jenom jako a snídaně zmizí, jako když mávne. Pak mávnu a všichni se jako převlíkneme. 

Milujeme pohádky. Spaní na osmi matracích, coby princezny na hrášku. Nebo pohádku O princezně, která si postavila bungr. Tu úplně nejvíc, že si jí holky vymyslely docela samy. 

Ráno jako se mění v ráno doopravdy, ale snášíme to statečně. Vyhrabeme deštníky, pozapínáme se ke krkům, Adélka čapne do ruky tašku na plyšáka na spaní ... protože ona ve školce ještě občas usne. A tomu dobře, protože má tak šanci po obědě za zavřenýma očima prožít o pohádku víc. Třeba zrovna jí v ní narostou křídla a pak mi bude vyprávět, jaký to bylo hezký jima mávat. Vedle sebe, na lidi, na mě nervózní dole pod mrakama z toho, aby mi nespadla.

Soví snový na plyšáka

V petrželi

Čokoládová holčička mi sedí na klíně a šeptá mi, že nechce do pytle. V ruce mačká čertí rohy a oči jí kmitaj jak rozčílenej pes za plotem. Říkám jí, že čert přece vůbec nemá pytel na nějaký děti, ale na bonbony. Nosí jich spoustu a taky plno čokolád, někdy že dokonce musí jít čertů víc, aby se mohli v nesení bonbonů střídat. V pytlích mají gumový ke žvejkání pro prcky a tvrdý pro ty prcky zhruba nad metr. A taky uhlí pro maminky na tváře a brambory na razítka. 

Čokoládová holčička začne tleskat a nad její hlavou praskají bublinky s barevnými medvídky, s lízátky na tyčkách, bublinky s další várkou čokolády. Praskají a cáká to na mě. A začínám si vybavovat arašídovou Zoru, kterou mi babička kupovala v Rozkvětu v potravinách. 

Ten obchod mi přišel hrozně velikej, v drátěných klecích tam mívali paštiky, kterýma jsem o sebe ťukala. Nebo jsem ten rybník paštik promíchala rukou a z toho tlumeného ťukání jsem se radovala. Paštikám ten dutý zvuk zůstal, ale jak jsou dneska naskládaný v regálech, nejde si ho užít. Chtělo by to, co se paštik týče, udělat krok zpátky.

Čert jde vpřed. Čokoládová holčička si utře pusu do rukávu. Rozumí tomu, že ten kudrnatej si jí nechce uvařit v hrnci s petrželí a má z něho radost. Rozumí i tomu, že ať se co se, maminka jí drží a nedá nikomu. No a že kdyby to na Mikuláše jó špatně chodilo, vařily by se kdyžtak s tou petrželí spolu. 

Starší dcerka si už myslí, že čerti jsou převlečení pánové. Že třeba nějaký soused Tonda od naproti obleče  doma kožich, pomaže se uhlím, nasadí rohy a jde do ulic strašit. Pak se vrátí domů, ohřeje zbytek pizzy a usne v obýváku. Ráno bude manželka prát polštář od uhlí a bude hudrovat "Rok co rok, zatraceně."  

Ale tak my všichni přece víme, že po světě musí chodit někdo, kdo si dělá čárky dobra a zla. A že když jsou čárky zla na konci roku ve většině, bude dareba potrestán. Třeba tím, že mu začne téct odpad, rozbije se televize, nepojede mu auto, nebo se bude vařit s petrželí.

Pytlíčky pro čokoládové holčičky

Jsou ušity podle Mariny, Bellet design. A čokoládové děti se radovaly, že neskončily v petrželi.

Vůbec nikomu to neřekneme

Na tajemství člověka nejvíc dráždí ta těkavost ho někomu vyzradit.  

"Budeme sem chodit a vůbec vůbec nikomu to neřekneme. Slyšíš Lucko, ty to neříkej úplně nejvíc." Stojíme s holkama ve sklepě a každá má teď své kotě. Na mě vyšel kocourek s černými fleky a se spoustou blech. Mňoukal a rozhlížel se po novém doma. Přinesla jsem mu skleněnou misku s mlékem, hladila ho, lovila jsem ho mezi plaňkami cizích sklepů ... měla jsem konečně koťátko. 

Ač to ani Lucka úplně nejvíc neřekla, za čas se i tak naše tajemství provalilo. Zapáchaly totiž nejen sklepy všech nájemníků, ale i chodby byly cítit našimi čtyřmi koťaty. Inu, některá tajemství provalí sami lidé, některá zůstanou navždy šikovně ututlána a jiná jsou provalena prostě takhle.

A tak jsem přišla o své kotě, sklepy se vyvětraly a začaly se zamykat. Zamykají se pořád, přestože dnes už by nás s holkama nic podobného nenapadlo.

Další věcí, kterou jsme s holkama měly v plánu vůbec nikdy nikomu neříct, bylo zřízení Klubovny Rychlých šípů. Jenže po zkušenostech s koťaty nájemníci sklepy zamykat nezapomínali, a tak zůstalo jenom u plánů. Tajná klubovna bohužel nikdy nevznikla. Ačkoli teď mě napadá, že kdybych jó chtěla, tak ke klíčům se dnes už snadno dostanu...

Když nám ani klubovna nevyšla, založily jsme si s kamarádkou alespoň Kroniku Chipa a Dalea. První svazek jsme kvůli generacím příštím plánovaly zahrabat. No nakonec jsme ho nikdy nedopsaly, ale jeho počátky se spoustou vtipných příběhů někde ve sklepě mám. Možná, kdybych naši kroniku z nějaké zaprášené krabice vyhrabala, byly by generace velice pobaveny.

I když vlastně tahle kronika je po dvaceti letech už tím úplně jediným, co nás spojuje. Protože cesty naše, co se původně začly jen trošku stáčet, se nakonec proměnily v hrozně dlouhé dálnice a my, jestli se někdy potkáme u některého z našich mnoha výjezdů, budeme se moct zasmát tomu, co jsme dělali třeba 13.dubna 1990.

Ona taková kronika je nakonec panečku sakra dobrá věc a k autorství Kroniky Chipa a Dalea se tedy já - narozdíl od jiných autorů dalších podobných kronik - hrdě hlásím. A ze sklepa ji vyhrabu a počkám si u některého z mých výjezdů, jestli nepojede kolem Káťa.

Na tajemství holčiček

Taštička šitá podle Mariny, Bellet design. Nosí se v ní tajný deník psaný neviditelným perem. Až bude dopsán a až potkám u výjezdu Káťu, zahrabeme deník i kroniku kvůli generacím příštím.

V šuplíku

První písnička, kterou jsem se naučila na kytaru, byla Dajána. Bylo mi deset, seděla jsem v předsíni na pruhovaném koberci a prstama bolavýma mačkala pořád dokola G,e,C,D. Od toho odpoledne, co se mi to povedlo bez chyby třikrát za sebou, o sobě říkám, že umím hrát na kytaru.

Když už jsem po čase Dajánu zvládala tak, že líp už by mi to ani nešlo, mohla jsem ke kytaře přidat další instrument. Půjčila jsem si od tety sešit Hrajeme na zobcovou flétnu a celých šest lekcí jsem nadšeně hrála na zobcovou flétnu. Nadšení mě přešlo u první dvojdírky a usoudila jsem, že tohle prostě nedám. No za pár let jsem to sice dala, ale prsty mi u toho skoro modraly, jak jsem se snažila tu dvojdírku celou překrýt. Tak na koncerty to zrovna nebylo, ale Ovčáky bych dala s klidem ještě dneska. A zítra třeba taky.

O jedněch Vánocích jsem z lesklého balíčku vybalila kapesní verzi modrého plastového minipiánka na baterky. Ježíšek měl asi mou složku v šuplíku s cedulkou "Ti nadaní" a po Dajáně a šesti lekcích flétny mi zkusil ještě přiložit. Já jsem té příležitosti využila a podle čísel jsem se na piánku naučila dvěma prsty základům hry na klavír. Potom samotné hodiny klavíru na střední škole jsem brala jen jako takový bonus. Po tomto bonusu jsem byla myslím přeřazena do šuplíčku "Bez šance".

I přesto, že jsem tedy nakonec skončila v šuplíku jiném, než na který jsem se skutečně cítila, dala jsem si ještě šanci poslední. Na tahací harmoniku jsem se učila hrát tedy už jako dospělá, a tím pádem jsem dokázala sama rozumně posoudit, jestli mi to fakt jde. Bez ohledu na mé úsudky jsem hrála. Šíleně moc mě to bavilo a kromě muzicírování doma jsem měla tu čest hrát i v několika hospodách. To místo limonád pila jsem tenkrát pivo. A všichni jsme zpívali, já nakoupila jsem si cédéčka s hospodskými odrhovačkami a Hasiči mě proslavili. Vrátila jsem se do prvního šuplíku. Pak mi narostlo hrozně břicho a já se za harmoniku nevešla.

Dnes se na flétnu učí naše starší z holčiček. Prsty jí po dírkách hopsaj, občas to zní už i jako písničky a jí u toho svítí oči. Zatím má sice před sebou hodně zkoušení, než dostane se k dvojdírce, ale myslím si, že budeme patřit do stejného šuplíku.

Soví snový Hokuspokus design.

Letošní dort

"Něco si přej," říkáme a z malinové pusy to zafičí. Nad hlavou se začnou vznášet obláčky přání a je mi jasné, že se od těch mých, co jsem měla před čtvrt stoletím, zas tak moc lišit nebudou.

Roky jsem si přávávala neviditelného koně, který by mě vozil do školy v kočáře s ohromnými koly. Když se mi přání po několikerém sfouknutí svíček a po spoustě spadaných hvězd nesplnilo, začala jsem si myslet, že to nefunguje. Smířila jsem se s tím, že budu do školy chodit i dál s kamarádkou pěšky.

S každým dalším dortem mi mé tehdejší přání přišlo čím dál víc hloupější a já si začala přávat věci reálné. Brusle, knížka, boty, stroj ... 

Plameny dalších dortů však problikávaly jiskřičkami jistoty - jakože s největší pravděpodobností ty brusle, co jsem si minulý týden "jen tak zkoušela", dostanu. Jakože ta knížka o psech, ve které jsme listovali v knihkupectví před nádražím, je pravděpodobně v tom kostkatém balíčku, co drží babička.

Prostě fičení na svíčky začalo najednou fungovat, taky hvězdy tomu asi pomáhaly a já byla šťastná.

Dneska naše holčička sfoukává svíčky už po šesté a já se možná hrozně pletu v tom, co všechno nesou její obláčky. Ale moc si přeju, že jestli by se jí měly někdy rozplynout, tak ať je to až po hromadě dalších dortů.

Takže ten letošní rozkrájím a začnu rozdávat ... holčičky, babi, děda ... tady pro tatínka, i tetě talířek, pro mě kousek ... a jeden mému koni.

Na splněná přání

Batůžek šitý podle Mariny, Bellet design. Kabelka takový hokus pokus design.

A je to v pytli

"... a bude skorojasno, dvanáct stupňů," říká paní Zdenka chvilku po zprávách. Tahle jediná slova zvládla má hlava vstřebat a pochopit. Totiž za poslední roky jsem vyšla z tréningu a nejsem jaksi schopná zapamatovat si něco delšího než deset slov. Zvykla jsem si na věty jednoduché a kde je spojka, od toho dávám ruce pryč. 

No a úplně nejradši mám citoslovce, protože to kolikrát stačí vyhrknout jediné slovo a celý příběh je jasný. Třeba takové mé "Bum" často plnohodnotně nahradilo povídání typu: " Ták, a protože máš ještě moc krátký nožičky, tak jsi na tu židličku nedosáhla a shodila jsi ji na zem." Popravdě ono takové "Bum" je pro unavenou matku snazší variantou sdělení a ušetřený čas může věnovat třeba seškrabávání modelín.


Když se "bum" neodbude, tak dítko se smyslem pro humor se i zasměje, když to matka vtipně podá. Ona hodně důležitá je intonace a stejně tak i výraz v obličeji. Navíc, pokud se u toho matka chytne ještě za hlavu a oči otevře dokořán, tak nebude nad bum. Jednoduše - čím víc se cítíte být blbcem, tím víc své děcko pobavíte. Ráda bavím své děti, vlastně mi občas dokonce přijde, že lidi všeobecně....

Takže se skorojasnem a dvanácti stupni si úplně vystačím, jakožto s hlavní zprávou dnešního proslazeného večera. Totiž, rozbaluju si už pátou bonparu, co dostaly holky od dědy, patro už mě bolí, ale že to chutná. Vytáhnu z pytlíku další červenou a kouknu vedle sebe na hromádku papírků. Tak s tím děda nepočítal, že maminka usedne k sáčku super kyselých bonbonů, jako by měla splnit úkolovku. A že se snaží. 

No a stejně tak ani maminka nepočítala s tím, že probudí se pak ve tři ráno s bolavým břichem a se slovy "Je to v pytli, už ani ty bonpary nejsou, co bejvaly" se obrátí na bok a sny bude mít sladké, ze všech maminek nejsladší.

Pytlík na cokoli, co je právě "v pytli"

Posledních pár zrnek soli

Umělecké počiny našich dětí nám zůstanou ukryty v hlavách i kvůli vyprávění našim vnoučatům.  

   

K ušití pastelkovníku mě inspirovala jak Cingrlata z Marinní galerie, tak jsem později využila i Belletčin návod.

Jako dítko jsem moc pěkně malovala... nebo jsem si to o sobě alespoň myslela. Bohužel jediný můj obrázek z dětství, který mi byl záhadným způsobem vtlačen do galerie mého mozku, je rudovlasá Ariel na formátu A1. I s odstupem času považuji toto dílo za skutečně vydařené.

S lítostí však začínám pomalu zjišťovat, že své malířské schopnosti ztrácím. A ujišťují mě v tom zejména situace takové, kdy si u nás doma prohlíží někdo obrázek, co jsem holkám namalovala, a zeptá se mě:"To jsi malovala ty nebo Adélka (5let)?"

Tudíž mé malířské sebevědomí se v současnosti dá srovnat s pár zrnky ve špetce soli. O to víc soli ale náleží mé dcerce. A až éru hlavonožců překročí i naše mladší z holčiček, bude mi zřejmě i těch pár posledních zrnek vysbíráno.