Kde jako bydlíme

Když jezdíme s holčičkama večer tramvají, radujeme se k údivu ostatních cestujících ze světel v oknech, z jedlí a smrčků zabalených ještě v sítích na balkonech a taky hrajeme hru na to "kde jako bydlíme". Každá si vybereme bydlení tam, kde se nám nejvíc líbí výzdoba. Zřejmě taky bydlíme i u někoho z vás, a tak se prosím s mými holčičkami spíš radujte, než že byste se s nimi o něco snažili.

No a než dojedeme z konečný od babičky na konečnou u nás, máme páni bytů... a když vystoupíme, jdem do toho skutečného. A že jdem parkem, kde není z čeho vybírat, změníme hru na "kdo šlape na čáry, nemá něco rád".

Týden jsme nejedli banány. Teď, když už máme konečně natrénováno, riskujeme a přidáváme si bonbony, žemlovku, lízátka ... ale někdy zařadíme i tlustý maso, a to pak jsou čáry v parku celém našimi velkými kamarádkami. Takže tímto způsobem doskáčeme k onomu skutečnému domovu.

I my jsme si v něm letos natáhli na balkoně hada z malých žároviček a na okna postavili svícny. A když to velký žlutý kulatý venku zhasne, my svítíme.





Náš balkon je však na straně spíš do nikam, než do nějaké z ulic, takže našeho hada vidí možná tak děti se zmrzlýma rukama z ještě zmrzlejších houpaček a hlavně pejskaři. Sbírající i bezohledové. A těm druhým bych přála pod stromečkem najít hlavně to, co kdy někde nesebrali. A u toho by měli lísteček s informací, že "když se šlápne do hovínka, úplně to nevoní." Ten lísteček by si u stromečku položili na hlavu, zamávali by rukama a řekli Abrakadabra. A jak by lísteček sám zmizel, tak oni by nabrali rozumu a příští rok by Vánoce měli šťastné a voňavé.

Takže světel si večer vážně užíváme, stejně jako si jednoho rána v příštím roce budeme užívat vyúčtování od čezu. Ale což, nepůjdu další rok k holiči a je dorovnáno. Já jako malá si pamatuju, že moje babička o penězích předemnou nikdy nemluvila. A měla pravdu.

Čokoládky do školky na zítřejší čertí rej

Zprávy z večírku

Jen co se přede mnou otevřou dveře kulturáku, ocitnu se v zemi za zrcadlem. Na ohromné šachovnici začnu skákat z čtverce na čtverec a chvíli jsem velká, pak zase normální. Alenka hadr.

Ve frontě na šatnu, kde před námi slečny úzké a nalíčené se smějí vtipům svých partnerů, se já, o něco širší, úspěšně soukám do sukně. Kolona úzkých slečen jede na jedničku a já co krok vpřed, to ze sebe stáhnu vždy kousek riflí. No než přijdeme na řadu, zvládnu se celá proměnit, ač trošku víc do široka, tak v jednu z nich. A než podáme pani kabáty, ještě se rychle poprášim pudrem a rázem jsem béžová. A už se staré ruce sápou po našich svršcích a malinká ústa říkaj "Dvacet." Tak dáme dvacet a jdem se do horních pater podívat na tu slávu.

Úzké slečny postávají v uličkách a kolem stolů, šaty v pasech stažené ... ostatně, o něco podobného jsem se snažila také, ale můj pas se kamsi poděl a nahradily ho další boky.

Pánové v kroužku říkají něco o špeku a začnou se potom hrozně moc smát ... zřejmě jsem to s tím tílkem na tělo fakt přehnala a najednou se cítím nesvá. Takže cizí jdu najít zrcadlo, abych se ujistila, že přece to není ještě tak úplně zlé. Tedy se ujistím a vrátím se jinou cestou na své místo. Své místo mám u stolu 19 a celý večer se z něj nehnu.

A jak jsem si naplánovala, tak to klaplo. Židli jsem si ubránila, vypila svý červený s kolou a jak pípla desátá, pusa se mi začla otvírat dokořán čím dál častěji. Inu pryč jsou roky, kdy jít spát v pět ráno, nebo dokonce vůbec nejít, mi nedělalo problém. Pípne deset a já už to pyžamo prostě potřebuju.

Takže chvilku před jedenáctou z večírku odcházíme, protože pusu už mám od zívání vytahanou tak, že bych se nezvládla snad ani ničeho napít. Staré studené ruce nám vracejí kabáty a já se zase můžu proměnit abrakadabra zpátky. 

Doma pak už v pyžamu píšu si do diáře datum dalšího večírku. Sestřenka má věneček a Alence hadr se ta dnešní akce u stolu č.19 fakt líbila. Teď už jde ale spát a doufá, že až se ráno probudí, tak bude to už mimo šachovnici.

Deka úplně první

Dnešní večírek

Vypukne to dnes v devatenáct. Po dlouhý době budu venku za tmy. Po dlouhý době nebudu v pyžamu u počítače nebo s nůžkama v ruce. Sestřenka má prodlouženou a pro mě to bude něco jako Silvestr. Nepočítám-li Šípkovou Růženku v divadle, tak moje největší letošní kulturní akce. Rozhodla jsem se ji náležitě užít a patřičně oslavit. Do koly jsem si nalila decku bílýho, čapla jsem nejhořčejší z Fidorek a s oslavou prodloužený jsem začala ve vaně... z koupelny jsem vyšla sice s pusou čokoládovou, ale celkově líbivější.

Začnu hrabat ve skříni, až najdu, páni, dokonce sukni. A pořád mi je stejně... zip jsem nezapla už loni, takže kopce bonbonů, co jsem spořádala u šicího stroje, se na mě nepodepsaly. Nebo aspoň ne v místě, kde má sukně zip. Tak sláva, budu dneska večer na tý párty za holku.

Teď najít ještě něco nahoru. Nejlíp něco uzavřenýho, do čeho se strčí hlava a dole, až pod nezapnutym zipem se to něčim stáhne.... no nic podobného jsem bohužel nevyhrabala ani v mojí ani v manželově skříni. Ale nezoufám, máme ještě dvě komory a sklep.

Po hodině hledání zoufám, oslava ale i přesto pokračuje, víno chutná čím dál víc a mně je čím dál víc jedno, co bude nahoře. Vylosuji si ze skříně dvě tílka a je jasné, v čem půjdu. 

Ještě by to chtělo něco na nohy, si říkám a zároveň zjišťuji, že do eSkových silonek se prostě nenarvu. Raději rovnou sáhnu po velikosti největší a vida, jakou mám hned kolem sebe rezervu. Na tu dnešní slávu mohla bych vzít klidně ještě i nějakou kamarádku. Oko! Moje vyvalený a jedno u palce. 

Vezmu nit a začnu šmodrchat... no a punčochy jsou zas jak nový. Nějaké nutné opravy pak ještě udělám na obličeji, ač bez výsledku ale s nadějí.... no a večírek může začít. 

Na  dnešní večírek 

Kabelka šitá podle Mariny, Bellet design. Zprávy z večírku podám :)

Vůbec nikomu to neřekneme

Na tajemství člověka nejvíc dráždí ta těkavost ho někomu vyzradit.  

"Budeme sem chodit a vůbec vůbec nikomu to neřekneme. Slyšíš Lucko, ty to neříkej úplně nejvíc." Stojíme s holkama ve sklepě a každá má teď své kotě. Na mě vyšel kocourek s černými fleky a se spoustou blech. Mňoukal a rozhlížel se po novém doma. Přinesla jsem mu skleněnou misku s mlékem, hladila ho, lovila jsem ho mezi plaňkami cizích sklepů ... měla jsem konečně koťátko. 

Ač to ani Lucka úplně nejvíc neřekla, za čas se i tak naše tajemství provalilo. Zapáchaly totiž nejen sklepy všech nájemníků, ale i chodby byly cítit našimi čtyřmi koťaty. Inu, některá tajemství provalí sami lidé, některá zůstanou navždy šikovně ututlána a jiná jsou provalena prostě takhle.

A tak jsem přišla o své kotě, sklepy se vyvětraly a začaly se zamykat. Zamykají se pořád, přestože dnes už by nás s holkama nic podobného nenapadlo.

Další věcí, kterou jsme s holkama měly v plánu vůbec nikdy nikomu neříct, bylo zřízení Klubovny Rychlých šípů. Jenže po zkušenostech s koťaty nájemníci sklepy zamykat nezapomínali, a tak zůstalo jenom u plánů. Tajná klubovna bohužel nikdy nevznikla. Ačkoli teď mě napadá, že kdybych jó chtěla, tak ke klíčům se dnes už snadno dostanu...

Když nám ani klubovna nevyšla, založily jsme si s kamarádkou alespoň Kroniku Chipa a Dalea. První svazek jsme kvůli generacím příštím plánovaly zahrabat. No nakonec jsme ho nikdy nedopsaly, ale jeho počátky se spoustou vtipných příběhů někde ve sklepě mám. Možná, kdybych naši kroniku z nějaké zaprášené krabice vyhrabala, byly by generace velice pobaveny.

I když vlastně tahle kronika je po dvaceti letech už tím úplně jediným, co nás spojuje. Protože cesty naše, co se původně začly jen trošku stáčet, se nakonec proměnily v hrozně dlouhé dálnice a my, jestli se někdy potkáme u některého z našich mnoha výjezdů, budeme se moct zasmát tomu, co jsme dělali třeba 13.dubna 1990.

Ona taková kronika je nakonec panečku sakra dobrá věc a k autorství Kroniky Chipa a Dalea se tedy já - narozdíl od jiných autorů dalších podobných kronik - hrdě hlásím. A ze sklepa ji vyhrabu a počkám si u některého z mých výjezdů, jestli nepojede kolem Káťa.

Na tajemství holčiček

Taštička šitá podle Mariny, Bellet design. Nosí se v ní tajný deník psaný neviditelným perem. Až bude dopsán a až potkám u výjezdu Káťu, zahrabeme deník i kroniku kvůli generacím příštím.

V šuplíku

První písnička, kterou jsem se naučila na kytaru, byla Dajána. Bylo mi deset, seděla jsem v předsíni na pruhovaném koberci a prstama bolavýma mačkala pořád dokola G,e,C,D. Od toho odpoledne, co se mi to povedlo bez chyby třikrát za sebou, o sobě říkám, že umím hrát na kytaru.

Když už jsem po čase Dajánu zvládala tak, že líp už by mi to ani nešlo, mohla jsem ke kytaře přidat další instrument. Půjčila jsem si od tety sešit Hrajeme na zobcovou flétnu a celých šest lekcí jsem nadšeně hrála na zobcovou flétnu. Nadšení mě přešlo u první dvojdírky a usoudila jsem, že tohle prostě nedám. No za pár let jsem to sice dala, ale prsty mi u toho skoro modraly, jak jsem se snažila tu dvojdírku celou překrýt. Tak na koncerty to zrovna nebylo, ale Ovčáky bych dala s klidem ještě dneska. A zítra třeba taky.

O jedněch Vánocích jsem z lesklého balíčku vybalila kapesní verzi modrého plastového minipiánka na baterky. Ježíšek měl asi mou složku v šuplíku s cedulkou "Ti nadaní" a po Dajáně a šesti lekcích flétny mi zkusil ještě přiložit. Já jsem té příležitosti využila a podle čísel jsem se na piánku naučila dvěma prsty základům hry na klavír. Potom samotné hodiny klavíru na střední škole jsem brala jen jako takový bonus. Po tomto bonusu jsem byla myslím přeřazena do šuplíčku "Bez šance".

I přesto, že jsem tedy nakonec skončila v šuplíku jiném, než na který jsem se skutečně cítila, dala jsem si ještě šanci poslední. Na tahací harmoniku jsem se učila hrát tedy už jako dospělá, a tím pádem jsem dokázala sama rozumně posoudit, jestli mi to fakt jde. Bez ohledu na mé úsudky jsem hrála. Šíleně moc mě to bavilo a kromě muzicírování doma jsem měla tu čest hrát i v několika hospodách. To místo limonád pila jsem tenkrát pivo. A všichni jsme zpívali, já nakoupila jsem si cédéčka s hospodskými odrhovačkami a Hasiči mě proslavili. Vrátila jsem se do prvního šuplíku. Pak mi narostlo hrozně břicho a já se za harmoniku nevešla.

Dnes se na flétnu učí naše starší z holčiček. Prsty jí po dírkách hopsaj, občas to zní už i jako písničky a jí u toho svítí oči. Zatím má sice před sebou hodně zkoušení, než dostane se k dvojdírce, ale myslím si, že budeme patřit do stejného šuplíku.

Soví snový Hokuspokus design.

Letošní dort

"Něco si přej," říkáme a z malinové pusy to zafičí. Nad hlavou se začnou vznášet obláčky přání a je mi jasné, že se od těch mých, co jsem měla před čtvrt stoletím, zas tak moc lišit nebudou.

Roky jsem si přávávala neviditelného koně, který by mě vozil do školy v kočáře s ohromnými koly. Když se mi přání po několikerém sfouknutí svíček a po spoustě spadaných hvězd nesplnilo, začala jsem si myslet, že to nefunguje. Smířila jsem se s tím, že budu do školy chodit i dál s kamarádkou pěšky.

S každým dalším dortem mi mé tehdejší přání přišlo čím dál víc hloupější a já si začala přávat věci reálné. Brusle, knížka, boty, stroj ... 

Plameny dalších dortů však problikávaly jiskřičkami jistoty - jakože s největší pravděpodobností ty brusle, co jsem si minulý týden "jen tak zkoušela", dostanu. Jakože ta knížka o psech, ve které jsme listovali v knihkupectví před nádražím, je pravděpodobně v tom kostkatém balíčku, co drží babička.

Prostě fičení na svíčky začalo najednou fungovat, taky hvězdy tomu asi pomáhaly a já byla šťastná.

Dneska naše holčička sfoukává svíčky už po šesté a já se možná hrozně pletu v tom, co všechno nesou její obláčky. Ale moc si přeju, že jestli by se jí měly někdy rozplynout, tak ať je to až po hromadě dalších dortů.

Takže ten letošní rozkrájím a začnu rozdávat ... holčičky, babi, děda ... tady pro tatínka, i tetě talířek, pro mě kousek ... a jeden mému koni.

Na splněná přání

Batůžek šitý podle Mariny, Bellet design. Kabelka takový hokus pokus design.

A je to v pytli

"... a bude skorojasno, dvanáct stupňů," říká paní Zdenka chvilku po zprávách. Tahle jediná slova zvládla má hlava vstřebat a pochopit. Totiž za poslední roky jsem vyšla z tréningu a nejsem jaksi schopná zapamatovat si něco delšího než deset slov. Zvykla jsem si na věty jednoduché a kde je spojka, od toho dávám ruce pryč. 

No a úplně nejradši mám citoslovce, protože to kolikrát stačí vyhrknout jediné slovo a celý příběh je jasný. Třeba takové mé "Bum" často plnohodnotně nahradilo povídání typu: " Ták, a protože máš ještě moc krátký nožičky, tak jsi na tu židličku nedosáhla a shodila jsi ji na zem." Popravdě ono takové "Bum" je pro unavenou matku snazší variantou sdělení a ušetřený čas může věnovat třeba seškrabávání modelín.


Když se "bum" neodbude, tak dítko se smyslem pro humor se i zasměje, když to matka vtipně podá. Ona hodně důležitá je intonace a stejně tak i výraz v obličeji. Navíc, pokud se u toho matka chytne ještě za hlavu a oči otevře dokořán, tak nebude nad bum. Jednoduše - čím víc se cítíte být blbcem, tím víc své děcko pobavíte. Ráda bavím své děti, vlastně mi občas dokonce přijde, že lidi všeobecně....

Takže se skorojasnem a dvanácti stupni si úplně vystačím, jakožto s hlavní zprávou dnešního proslazeného večera. Totiž, rozbaluju si už pátou bonparu, co dostaly holky od dědy, patro už mě bolí, ale že to chutná. Vytáhnu z pytlíku další červenou a kouknu vedle sebe na hromádku papírků. Tak s tím děda nepočítal, že maminka usedne k sáčku super kyselých bonbonů, jako by měla splnit úkolovku. A že se snaží. 

No a stejně tak ani maminka nepočítala s tím, že probudí se pak ve tři ráno s bolavým břichem a se slovy "Je to v pytli, už ani ty bonpary nejsou, co bejvaly" se obrátí na bok a sny bude mít sladké, ze všech maminek nejsladší.

Pytlík na cokoli, co je právě "v pytli"

Já, žena s ledviňákem

Ve vytahaném tričku a flekatých teplácích, navíc s ledvinovým pásem, protože mi stačí trošku ofouknout a je to, snažím se na kolenou seškrábat nožem z koberce fleky z modrých modelín.

Někdo zvoní a já se zrovna dostala k tak pěknému kousku. No ale k oknu jdu, a že pošta a ať jdu dolů. Hodím na sebe kabát a od krku po kolena se stanu dámou, která právě dělá lasagne s olivami a popíjí u toho čevené. Usměje se na pošťáka, mávne a vyjede zpět do čistoty svého nóbl bytu.

Balíček hodím na gauč a stanu se zase skutečnou Já v obyčejném doma. Manžel mě musí jistojistě hodně milovat hlavně pro to, jaká jsem uvnitř. Já, žena s ledviňákem.

"Běžte si sníst ty jogurty," volám s nožem v ruce někam do neurčita. A volám pozdě, protože už si prohlížím, cože to je na stole za vydařenou koláž. Kola, kružnice...množiny! Mé děti jsou naprosto geniální. Desítky kružnic na dřevěném stole, přičemž ubrus je součástí hned čtyř. Jak neobyčejné! Nemůžu vyjít z úžasu. Kam se hrabou flíčky z modelíny na matematiku mých dětí. Já jsem vážně tak moc překvapená, že už jsem přes dvě minuty ani nemrkla a leknu se, jestli jsem proboha nezapomněla u prsou tlouct.

V tom ke mně jdou sladké a růžové ruce. Voní to jahodami po celé místnosti, voní to smetanou. A u prsou se mi to roztlouklo ještě rychleji, to když jsem viděla tu radost růžových rukou z prachobyčejných množin.

Když chci

Když chci, umím být také dámou v silonkách a v botkách špičatých tak, že v nich zvládnu dojít na tramvaj a dál už to dost dobře nejde. Dámou s kabelkou a s ohromným květovaným deštníkem... ale pravdou je, že radši bývám tou, která pozoruje kola a kružnice a společně s růžovýma rukama se při tom drží za hlavu a říká si "Jůva!" U prsou jí tluče a voní jahodami.

Kabelka ušita podle Mariny, Bellet design. Voní jahodami.

Šestnáct minut

Dobré ráno, holčičko, vstávej, venku sluníčko 

na tebe ze dávno ptalo, za oknem se usmívalo.

Den co den, už nějaký ten rok... Sice občas venku vypadá to spíš na respirátor a ranní říkání nám k tomu vůbec nesedí, ale kdo chce, paprsek mezi prachem a v inverzi najde. Pravda, hledání někdy vzdáme s tím, že přijdou lepší zítřky. Stává se, že lepší zítřky dlouho někde váznou. A my nejsme rádi.

Já někdy nejsem dokonce tak ráda, že se mi třeba nepovede polívka. Potom si nadávám a říkám si různý věci ... například, že jsou i horší kuchařky a že čaj s mlíkem zvládám naopak perfektně a že to kuře na paprice od včerejška nám vlastně stačí. 

Naštěstí se k nám paprsky dovedou sem tam i prodrat. No a rána jsou hned o poznání lepší, jednomu je hned do zpěvu. Druhému kvůli prvnímu do pláče, mně se povede oběd ... prostě idylka. A my jsme rádi.

Holky jsou tak rády, že se rozhodnou třeba bojkotovat spěch do školky. Co je to nějaká pomalovaná školka  proti deroucímu se světýlku do okna. Co je to nějaká na chodbě obutá a zpocená maminka.

Holčička s jednou ponožkou vytahuje sadu zvířátek a za dvacet minut se zavírá školka. Hledáme ponožku mezi prasátky, koňmi, slepicemi ... Ještě rychle už za dveřmi něco jako učesat, vcvaknout  .... sponky hledáme kde se dá i nedá. Školka se zavírá za šestnáct minut. 

Dneska další z menšiny těch rán, kdy naše říkání je pravda. Žluto za oknem, holčička s jednou ponožkou nese slepičku, náš mezičas je půl hodiny ... 

Sponkovník pro zkrácení mezičasu

Sponkovníky jsou šité podle Mariny. Náš mezičas se díky nim o malinko zkrátil.