Šestnáct minut

Dobré ráno, holčičko, vstávej, venku sluníčko 

na tebe ze dávno ptalo, za oknem se usmívalo.

Den co den, už nějaký ten rok... Sice občas venku vypadá to spíš na respirátor a ranní říkání nám k tomu vůbec nesedí, ale kdo chce, paprsek mezi prachem a v inverzi najde. Pravda, hledání někdy vzdáme s tím, že přijdou lepší zítřky. Stává se, že lepší zítřky dlouho někde váznou. A my nejsme rádi.

Já někdy nejsem dokonce tak ráda, že se mi třeba nepovede polívka. Potom si nadávám a říkám si různý věci ... například, že jsou i horší kuchařky a že čaj s mlíkem zvládám naopak perfektně a že to kuře na paprice od včerejška nám vlastně stačí. 

Naštěstí se k nám paprsky dovedou sem tam i prodrat. No a rána jsou hned o poznání lepší, jednomu je hned do zpěvu. Druhému kvůli prvnímu do pláče, mně se povede oběd ... prostě idylka. A my jsme rádi.

Holky jsou tak rády, že se rozhodnou třeba bojkotovat spěch do školky. Co je to nějaká pomalovaná školka  proti deroucímu se světýlku do okna. Co je to nějaká na chodbě obutá a zpocená maminka.

Holčička s jednou ponožkou vytahuje sadu zvířátek a za dvacet minut se zavírá školka. Hledáme ponožku mezi prasátky, koňmi, slepicemi ... Ještě rychle už za dveřmi něco jako učesat, vcvaknout  .... sponky hledáme kde se dá i nedá. Školka se zavírá za šestnáct minut. 

Dneska další z menšiny těch rán, kdy naše říkání je pravda. Žluto za oknem, holčička s jednou ponožkou nese slepičku, náš mezičas je půl hodiny ... 

Sponkovník pro zkrácení mezičasu

Sponkovníky jsou šité podle Mariny. Náš mezičas se díky nim o malinko zkrátil.