A je to v pytli

"... a bude skorojasno, dvanáct stupňů," říká paní Zdenka chvilku po zprávách. Tahle jediná slova zvládla má hlava vstřebat a pochopit. Totiž za poslední roky jsem vyšla z tréningu a nejsem jaksi schopná zapamatovat si něco delšího než deset slov. Zvykla jsem si na věty jednoduché a kde je spojka, od toho dávám ruce pryč. 

No a úplně nejradši mám citoslovce, protože to kolikrát stačí vyhrknout jediné slovo a celý příběh je jasný. Třeba takové mé "Bum" často plnohodnotně nahradilo povídání typu: " Ták, a protože máš ještě moc krátký nožičky, tak jsi na tu židličku nedosáhla a shodila jsi ji na zem." Popravdě ono takové "Bum" je pro unavenou matku snazší variantou sdělení a ušetřený čas může věnovat třeba seškrabávání modelín.


Když se "bum" neodbude, tak dítko se smyslem pro humor se i zasměje, když to matka vtipně podá. Ona hodně důležitá je intonace a stejně tak i výraz v obličeji. Navíc, pokud se u toho matka chytne ještě za hlavu a oči otevře dokořán, tak nebude nad bum. Jednoduše - čím víc se cítíte být blbcem, tím víc své děcko pobavíte. Ráda bavím své děti, vlastně mi občas dokonce přijde, že lidi všeobecně....

Takže se skorojasnem a dvanácti stupni si úplně vystačím, jakožto s hlavní zprávou dnešního proslazeného večera. Totiž, rozbaluju si už pátou bonparu, co dostaly holky od dědy, patro už mě bolí, ale že to chutná. Vytáhnu z pytlíku další červenou a kouknu vedle sebe na hromádku papírků. Tak s tím děda nepočítal, že maminka usedne k sáčku super kyselých bonbonů, jako by měla splnit úkolovku. A že se snaží. 

No a stejně tak ani maminka nepočítala s tím, že probudí se pak ve tři ráno s bolavým břichem a se slovy "Je to v pytli, už ani ty bonpary nejsou, co bejvaly" se obrátí na bok a sny bude mít sladké, ze všech maminek nejsladší.

Pytlík na cokoli, co je právě "v pytli"