V regálech supermarketů se začínají objevovat komíny z kornoutů, desky na písmena a číslice s koťatama, maminky v papírnictví si odškrtávají ze seznamů, no a naše Adélka si právě škrtá ze zápisníčku života "Bezstarostné dětství".
Další stránky pokračují ale stejně barevnými kapitolami jako třeba O voňavém kornoutu, O školníkovi se slaměným koštětem nebo Kterak se stát šatnářkou.
Prostě to uteklo a čas do bedny nezatluču, takže radši budu veselým pozorovatelem nových kapitol, než že bych se svěšenou hlavou smutnila nad vším, co skončilo. Popsané listy jsem zastrkala do rámečků a rozvěsila něco po pokojích, něco do šedý kůry nebo kam to lidem leze a spousta toho je v krabici v ložnici.
Vždycky holkám říkám, že tyhle krabice nikdy nevyhodím. Že památky na první kapitoly patří třeba na půdu, kde z nich jednou budu číst svým vnoučatům.
Ze sklepa
Že nemáme půdu, vytáhnu občas něco k vzpomínání ze sklepa. Jako třeba památník. A podle obrázků v něm by jeden řekl, že čas zas tak moc neletí, že spíš se motá po cestičkách kolem dokola. Protože co malovaly děti před lety, malují i dnes. A jiný by neřekl nic, jen by pokrčil rameny a otočil list.
Adélka ve svých dalších kapitolách bude už také hrdinkou s vlastním památníkem. Vybrala si bloček s obrázkem koně, už v něm má nakreslené dvě vzpomínky a já se s ní těším na všechny další. Protože díky těm obrázkům si člověk po letech vzpomene i na lidi, kteří by se z jeho hlavy jinak vymazali.
A že památníky patří k jedinečným knihám života, zaslouží si i jedinečné přebaly... na podzim. Protože v létě Janomky nefungujou :)
