Jedno AŤ do snového roku

Mami, a kam dneska půjdeme? A mně se snad až zamotaji oči, jak se snažím marně přijít na to, cože jsme to vlastně měli. Hlavou mi proletí schůzka v deset u Kahanu, odečty plynu a náš zubař. Čistíte, čistíte?

Já co si večer nenapíšu a ráno z papírku na stole nepřečtu, jako by nebylo. Já můžu si domluvit třeba svatbu, nařídit na sedmou budíka ... no ale nemít v kuchyni na papírku napsáno SVATBA 13,00 JÁ A PÉŤA, tak ani nevim.

Hlava moje by potřebovala zalátat.

Bych taky potřebovala, aby dny začínaly kolem desáté, protože rána zvládám skoro ještě s předpaženýma rukama. Jé, takhle až v deset kdyby zakukala  kukačka a já - rázem princezna Čiperka - donesla bych ze studny vodu na čaj, nakrájela štrůdl a schovala bych ho pod hromadou cukru.

Vzbudila bych zbytek království, rozdala lžičky a poručila, že nikdo od stolu nevstane, dokud se ten cukr nesní. A až bych slyšela "Hráblo ti, mámo?" uvědomila bych si, že asi fakt jo.

Do snového roku vám přeji, ať vám nehrábne.

A kdyby přeci jo, ať se s tím máte komu svěřit.

Ušito podle Mariny, Bellet design.

Krásné dny i ostatní

Když jsem se malá těšila na Ježíška, bavily mě přípravy, uklízení, babička. V kuchyni si zpívala a já to milovala. Stejně jako, když mě chodila vyndavat zkrabacenou z vany, kde plavaly lodě z víček třeba, z kolíků. Posadila mě na pračku a zabalila do největšího z ručníků. Potom peřiny v ložnici byly ledový a naducaný a já jsem pod nima zahrabaná čekala na babičku, na největší vzpomínku v hlavě, v červeném srdci. Ta pak pustila rádio, co se po hodině samo vyplo a my jsme zavřely oči. 

A takováhle vzpomínka je dárkem nad všechny dárky světa. Páni, tohle kdyby tak šlo zabalit do papíru s hvězdičkama. To by byl balíček k nezaplacení, k otření očí, které zůstaly.

Přeji vám z celého mého červeného srdce, ať z letošních Vánoc máte hromadu vzpomínek k nezabalení. Sladko z cukroví ať se vám vpije do rtů a vy pak rozdávejte rodině vanilkové polibky. 

Dále vám přeji radosti o něco víc, než se do vás vejde. To proto, aby z vás přetejkala, aby vám kapala z očí, krčila tváře a třásla vám celým tělem. No a ještě jedno přání takové, aby se vaše oči na pár dní proměnily v oči dětí. Abyste zkrátka viděli, že ledacos jde zvládnout, a že nad spoustou věcí se může mávnout rukou. A když to nedokážete, nechte za sebe rukou mávnout někoho jiného a utečte.

Přeji vám, ať se všechno, co vypadá na rány, promění ve zkušenost a uvnitř díky tomu o pár čísel vyrostete. 

No a nakonec ... jako každý rok, bude mít i ten příští stovky cest rovných i klikatých. Někdy je snazší jít přímo, jindy je to pro člověka sakra nuda. Tak já přeji každému odvahu na to, vydat se občas někam tou cestou klikatou, sem tam vyzkoušet zkratku, někdy může být i k něčemu zabloudit a pak se zamručeně vrátit. Inu, přeji vám prostě na cestách veškerých tvarů pevné kroky a sílu dojít až do konce ... kde se třeba obrátíte a řeknete si - Hele, na začátku to bylo lepší. Lusknete a plácne vás to zase na start.

Přeji vám Snový rok 2012.

A zdraví. Není nic víc důležitého. 

Vystřižená maminka

Mlíko do čaje a na plastový talířky dva chleby namazaný medem. Potom to všude kape, tečky na stole, na koberci, klikatá medová cestička vede z kuchyně na chodbu. A já jak medvěd s houbičkou na nádobí stírám kapku za kapkou.  

Z koberce, někdy z očí. Z očí, to když je něco jinak, než by si člověk přál. A že si pane přávám věcí. Bohudíky je mi většinou přáno a asi nemusím ani psát, jaké je největší přání kdejaké maminky dvou malých holčiček.

Když je občas něco jinak a já polykám vzduch, protože v puse je úplný prázdno, tak nechala bych se kolikrát třeba vystřihnout z papíru a nalepit se do kalendáře až na druhý den. A to ráno, až by se otočilo na další stránku, vykoukla by tam maminka odpočatá, šťastná, vystřižená.

A nožičky z papíru by mi utíkaly za holčičkama, ruce by se kolem nich vlnily a z očí by kapaly papírové kapky z radosti.

Když to někdy začíná být jinak a vtom přiběhnou děti, co si plácaj na hlavu a říkaj "Pojď si mě hledat, pojď si mě hledat" a maj z toho radost, jako by zrovna rozbalily krabici s živou princeznou, tak není čas na to, aby to jinak bylo. Jinak je odsunuto a já mám náladu osvobozené princezny.

A vedou si mě za ruku ukázat mi pokojíček, postele a bungry. Do jednoho se zavřeme a říkáme si, jak to v našich královstvích chodí, co nosíme za šaty, co rády jíme. Potom zkoušíme si korálky a mluvíme o Jeníkovi, cože to vlastně tenkrát donesl a všemu se smějeme až do večera. Až pusy z toho máme celý vytahaný, že bysme se každá mohla o tu svojí s někým rozdělit.

A Vánoce nevánoce, tak já si přeju, aby to pod všemi lustry, včetně našeho, bylo jinak málokdy. Aby se vždycky našel někdo, kdo si třeba začne plácat na hlavu, v kom je radosti na rozdávání, kdo má štěstí v očích, po kapsách, na policích.

Štěstí na polici

Toto růžové štěstí je šito podle Mariny, Bellet design.

Jako

Za zavřenýma očima je léto a my máme ruce fialový od borůvek i tepláky. Batika třeboňského lesa. Komáři bzučí, šedivé sosáčky štípou do krku, tak rukama plácám kolem sebe, do manžela, do polštáře. Den za zavřenýma očima končí. Kouknu na moje bílé ruce a na budík, kde je napsáno víc, než jsem čekala. Zamručim "To je život" a vím, že báječnej, protože vzadu v pokoji spí ty dvě, co s náma taky byly v lese.

Dneska začínáme den hrou na "Jako". Když holčičky budím a říkám jim, že je to jenom jako, tak hned se vstává skoro do pohádky. Radujou se z toho, že ve skutečnosti spí a přitom umí chodit. Čaj s mlíkem vypijou taky jenom jako a snídaně zmizí, jako když mávne. Pak mávnu a všichni se jako převlíkneme. 

Milujeme pohádky. Spaní na osmi matracích, coby princezny na hrášku. Nebo pohádku O princezně, která si postavila bungr. Tu úplně nejvíc, že si jí holky vymyslely docela samy. 

Ráno jako se mění v ráno doopravdy, ale snášíme to statečně. Vyhrabeme deštníky, pozapínáme se ke krkům, Adélka čapne do ruky tašku na plyšáka na spaní ... protože ona ve školce ještě občas usne. A tomu dobře, protože má tak šanci po obědě za zavřenýma očima prožít o pohádku víc. Třeba zrovna jí v ní narostou křídla a pak mi bude vyprávět, jaký to bylo hezký jima mávat. Vedle sebe, na lidi, na mě nervózní dole pod mrakama z toho, aby mi nespadla.

Soví snový na plyšáka

V petrželi

Čokoládová holčička mi sedí na klíně a šeptá mi, že nechce do pytle. V ruce mačká čertí rohy a oči jí kmitaj jak rozčílenej pes za plotem. Říkám jí, že čert přece vůbec nemá pytel na nějaký děti, ale na bonbony. Nosí jich spoustu a taky plno čokolád, někdy že dokonce musí jít čertů víc, aby se mohli v nesení bonbonů střídat. V pytlích mají gumový ke žvejkání pro prcky a tvrdý pro ty prcky zhruba nad metr. A taky uhlí pro maminky na tváře a brambory na razítka. 

Čokoládová holčička začne tleskat a nad její hlavou praskají bublinky s barevnými medvídky, s lízátky na tyčkách, bublinky s další várkou čokolády. Praskají a cáká to na mě. A začínám si vybavovat arašídovou Zoru, kterou mi babička kupovala v Rozkvětu v potravinách. 

Ten obchod mi přišel hrozně velikej, v drátěných klecích tam mívali paštiky, kterýma jsem o sebe ťukala. Nebo jsem ten rybník paštik promíchala rukou a z toho tlumeného ťukání jsem se radovala. Paštikám ten dutý zvuk zůstal, ale jak jsou dneska naskládaný v regálech, nejde si ho užít. Chtělo by to, co se paštik týče, udělat krok zpátky.

Čert jde vpřed. Čokoládová holčička si utře pusu do rukávu. Rozumí tomu, že ten kudrnatej si jí nechce uvařit v hrnci s petrželí a má z něho radost. Rozumí i tomu, že ať se co se, maminka jí drží a nedá nikomu. No a že kdyby to na Mikuláše jó špatně chodilo, vařily by se kdyžtak s tou petrželí spolu. 

Starší dcerka si už myslí, že čerti jsou převlečení pánové. Že třeba nějaký soused Tonda od naproti obleče  doma kožich, pomaže se uhlím, nasadí rohy a jde do ulic strašit. Pak se vrátí domů, ohřeje zbytek pizzy a usne v obýváku. Ráno bude manželka prát polštář od uhlí a bude hudrovat "Rok co rok, zatraceně."  

Ale tak my všichni přece víme, že po světě musí chodit někdo, kdo si dělá čárky dobra a zla. A že když jsou čárky zla na konci roku ve většině, bude dareba potrestán. Třeba tím, že mu začne téct odpad, rozbije se televize, nepojede mu auto, nebo se bude vařit s petrželí.

Pytlíčky pro čokoládové holčičky

Jsou ušity podle Mariny, Bellet design. A čokoládové děti se radovaly, že neskončily v petrželi.

Kde jako bydlíme

Když jezdíme s holčičkama večer tramvají, radujeme se k údivu ostatních cestujících ze světel v oknech, z jedlí a smrčků zabalených ještě v sítích na balkonech a taky hrajeme hru na to "kde jako bydlíme". Každá si vybereme bydlení tam, kde se nám nejvíc líbí výzdoba. Zřejmě taky bydlíme i u někoho z vás, a tak se prosím s mými holčičkami spíš radujte, než že byste se s nimi o něco snažili.

No a než dojedeme z konečný od babičky na konečnou u nás, máme páni bytů... a když vystoupíme, jdem do toho skutečného. A že jdem parkem, kde není z čeho vybírat, změníme hru na "kdo šlape na čáry, nemá něco rád".

Týden jsme nejedli banány. Teď, když už máme konečně natrénováno, riskujeme a přidáváme si bonbony, žemlovku, lízátka ... ale někdy zařadíme i tlustý maso, a to pak jsou čáry v parku celém našimi velkými kamarádkami. Takže tímto způsobem doskáčeme k onomu skutečnému domovu.

I my jsme si v něm letos natáhli na balkoně hada z malých žároviček a na okna postavili svícny. A když to velký žlutý kulatý venku zhasne, my svítíme.





Náš balkon je však na straně spíš do nikam, než do nějaké z ulic, takže našeho hada vidí možná tak děti se zmrzlýma rukama z ještě zmrzlejších houpaček a hlavně pejskaři. Sbírající i bezohledové. A těm druhým bych přála pod stromečkem najít hlavně to, co kdy někde nesebrali. A u toho by měli lísteček s informací, že "když se šlápne do hovínka, úplně to nevoní." Ten lísteček by si u stromečku položili na hlavu, zamávali by rukama a řekli Abrakadabra. A jak by lísteček sám zmizel, tak oni by nabrali rozumu a příští rok by Vánoce měli šťastné a voňavé.

Takže světel si večer vážně užíváme, stejně jako si jednoho rána v příštím roce budeme užívat vyúčtování od čezu. Ale což, nepůjdu další rok k holiči a je dorovnáno. Já jako malá si pamatuju, že moje babička o penězích předemnou nikdy nemluvila. A měla pravdu.

Čokoládky do školky na zítřejší čertí rej

Zprávy z večírku

Jen co se přede mnou otevřou dveře kulturáku, ocitnu se v zemi za zrcadlem. Na ohromné šachovnici začnu skákat z čtverce na čtverec a chvíli jsem velká, pak zase normální. Alenka hadr.

Ve frontě na šatnu, kde před námi slečny úzké a nalíčené se smějí vtipům svých partnerů, se já, o něco širší, úspěšně soukám do sukně. Kolona úzkých slečen jede na jedničku a já co krok vpřed, to ze sebe stáhnu vždy kousek riflí. No než přijdeme na řadu, zvládnu se celá proměnit, ač trošku víc do široka, tak v jednu z nich. A než podáme pani kabáty, ještě se rychle poprášim pudrem a rázem jsem béžová. A už se staré ruce sápou po našich svršcích a malinká ústa říkaj "Dvacet." Tak dáme dvacet a jdem se do horních pater podívat na tu slávu.

Úzké slečny postávají v uličkách a kolem stolů, šaty v pasech stažené ... ostatně, o něco podobného jsem se snažila také, ale můj pas se kamsi poděl a nahradily ho další boky.

Pánové v kroužku říkají něco o špeku a začnou se potom hrozně moc smát ... zřejmě jsem to s tím tílkem na tělo fakt přehnala a najednou se cítím nesvá. Takže cizí jdu najít zrcadlo, abych se ujistila, že přece to není ještě tak úplně zlé. Tedy se ujistím a vrátím se jinou cestou na své místo. Své místo mám u stolu 19 a celý večer se z něj nehnu.

A jak jsem si naplánovala, tak to klaplo. Židli jsem si ubránila, vypila svý červený s kolou a jak pípla desátá, pusa se mi začla otvírat dokořán čím dál častěji. Inu pryč jsou roky, kdy jít spát v pět ráno, nebo dokonce vůbec nejít, mi nedělalo problém. Pípne deset a já už to pyžamo prostě potřebuju.

Takže chvilku před jedenáctou z večírku odcházíme, protože pusu už mám od zívání vytahanou tak, že bych se nezvládla snad ani ničeho napít. Staré studené ruce nám vracejí kabáty a já se zase můžu proměnit abrakadabra zpátky. 

Doma pak už v pyžamu píšu si do diáře datum dalšího večírku. Sestřenka má věneček a Alence hadr se ta dnešní akce u stolu č.19 fakt líbila. Teď už jde ale spát a doufá, že až se ráno probudí, tak bude to už mimo šachovnici.

Deka úplně první

Dnešní večírek

Vypukne to dnes v devatenáct. Po dlouhý době budu venku za tmy. Po dlouhý době nebudu v pyžamu u počítače nebo s nůžkama v ruce. Sestřenka má prodlouženou a pro mě to bude něco jako Silvestr. Nepočítám-li Šípkovou Růženku v divadle, tak moje největší letošní kulturní akce. Rozhodla jsem se ji náležitě užít a patřičně oslavit. Do koly jsem si nalila decku bílýho, čapla jsem nejhořčejší z Fidorek a s oslavou prodloužený jsem začala ve vaně... z koupelny jsem vyšla sice s pusou čokoládovou, ale celkově líbivější.

Začnu hrabat ve skříni, až najdu, páni, dokonce sukni. A pořád mi je stejně... zip jsem nezapla už loni, takže kopce bonbonů, co jsem spořádala u šicího stroje, se na mě nepodepsaly. Nebo aspoň ne v místě, kde má sukně zip. Tak sláva, budu dneska večer na tý párty za holku.

Teď najít ještě něco nahoru. Nejlíp něco uzavřenýho, do čeho se strčí hlava a dole, až pod nezapnutym zipem se to něčim stáhne.... no nic podobného jsem bohužel nevyhrabala ani v mojí ani v manželově skříni. Ale nezoufám, máme ještě dvě komory a sklep.

Po hodině hledání zoufám, oslava ale i přesto pokračuje, víno chutná čím dál víc a mně je čím dál víc jedno, co bude nahoře. Vylosuji si ze skříně dvě tílka a je jasné, v čem půjdu. 

Ještě by to chtělo něco na nohy, si říkám a zároveň zjišťuji, že do eSkových silonek se prostě nenarvu. Raději rovnou sáhnu po velikosti největší a vida, jakou mám hned kolem sebe rezervu. Na tu dnešní slávu mohla bych vzít klidně ještě i nějakou kamarádku. Oko! Moje vyvalený a jedno u palce. 

Vezmu nit a začnu šmodrchat... no a punčochy jsou zas jak nový. Nějaké nutné opravy pak ještě udělám na obličeji, ač bez výsledku ale s nadějí.... no a večírek může začít. 

Na  dnešní večírek 

Kabelka šitá podle Mariny, Bellet design. Zprávy z večírku podám :)

Vůbec nikomu to neřekneme

Na tajemství člověka nejvíc dráždí ta těkavost ho někomu vyzradit.  

"Budeme sem chodit a vůbec vůbec nikomu to neřekneme. Slyšíš Lucko, ty to neříkej úplně nejvíc." Stojíme s holkama ve sklepě a každá má teď své kotě. Na mě vyšel kocourek s černými fleky a se spoustou blech. Mňoukal a rozhlížel se po novém doma. Přinesla jsem mu skleněnou misku s mlékem, hladila ho, lovila jsem ho mezi plaňkami cizích sklepů ... měla jsem konečně koťátko. 

Ač to ani Lucka úplně nejvíc neřekla, za čas se i tak naše tajemství provalilo. Zapáchaly totiž nejen sklepy všech nájemníků, ale i chodby byly cítit našimi čtyřmi koťaty. Inu, některá tajemství provalí sami lidé, některá zůstanou navždy šikovně ututlána a jiná jsou provalena prostě takhle.

A tak jsem přišla o své kotě, sklepy se vyvětraly a začaly se zamykat. Zamykají se pořád, přestože dnes už by nás s holkama nic podobného nenapadlo.

Další věcí, kterou jsme s holkama měly v plánu vůbec nikdy nikomu neříct, bylo zřízení Klubovny Rychlých šípů. Jenže po zkušenostech s koťaty nájemníci sklepy zamykat nezapomínali, a tak zůstalo jenom u plánů. Tajná klubovna bohužel nikdy nevznikla. Ačkoli teď mě napadá, že kdybych jó chtěla, tak ke klíčům se dnes už snadno dostanu...

Když nám ani klubovna nevyšla, založily jsme si s kamarádkou alespoň Kroniku Chipa a Dalea. První svazek jsme kvůli generacím příštím plánovaly zahrabat. No nakonec jsme ho nikdy nedopsaly, ale jeho počátky se spoustou vtipných příběhů někde ve sklepě mám. Možná, kdybych naši kroniku z nějaké zaprášené krabice vyhrabala, byly by generace velice pobaveny.

I když vlastně tahle kronika je po dvaceti letech už tím úplně jediným, co nás spojuje. Protože cesty naše, co se původně začly jen trošku stáčet, se nakonec proměnily v hrozně dlouhé dálnice a my, jestli se někdy potkáme u některého z našich mnoha výjezdů, budeme se moct zasmát tomu, co jsme dělali třeba 13.dubna 1990.

Ona taková kronika je nakonec panečku sakra dobrá věc a k autorství Kroniky Chipa a Dalea se tedy já - narozdíl od jiných autorů dalších podobných kronik - hrdě hlásím. A ze sklepa ji vyhrabu a počkám si u některého z mých výjezdů, jestli nepojede kolem Káťa.

Na tajemství holčiček

Taštička šitá podle Mariny, Bellet design. Nosí se v ní tajný deník psaný neviditelným perem. Až bude dopsán a až potkám u výjezdu Káťu, zahrabeme deník i kroniku kvůli generacím příštím.

V šuplíku

První písnička, kterou jsem se naučila na kytaru, byla Dajána. Bylo mi deset, seděla jsem v předsíni na pruhovaném koberci a prstama bolavýma mačkala pořád dokola G,e,C,D. Od toho odpoledne, co se mi to povedlo bez chyby třikrát za sebou, o sobě říkám, že umím hrát na kytaru.

Když už jsem po čase Dajánu zvládala tak, že líp už by mi to ani nešlo, mohla jsem ke kytaře přidat další instrument. Půjčila jsem si od tety sešit Hrajeme na zobcovou flétnu a celých šest lekcí jsem nadšeně hrála na zobcovou flétnu. Nadšení mě přešlo u první dvojdírky a usoudila jsem, že tohle prostě nedám. No za pár let jsem to sice dala, ale prsty mi u toho skoro modraly, jak jsem se snažila tu dvojdírku celou překrýt. Tak na koncerty to zrovna nebylo, ale Ovčáky bych dala s klidem ještě dneska. A zítra třeba taky.

O jedněch Vánocích jsem z lesklého balíčku vybalila kapesní verzi modrého plastového minipiánka na baterky. Ježíšek měl asi mou složku v šuplíku s cedulkou "Ti nadaní" a po Dajáně a šesti lekcích flétny mi zkusil ještě přiložit. Já jsem té příležitosti využila a podle čísel jsem se na piánku naučila dvěma prsty základům hry na klavír. Potom samotné hodiny klavíru na střední škole jsem brala jen jako takový bonus. Po tomto bonusu jsem byla myslím přeřazena do šuplíčku "Bez šance".

I přesto, že jsem tedy nakonec skončila v šuplíku jiném, než na který jsem se skutečně cítila, dala jsem si ještě šanci poslední. Na tahací harmoniku jsem se učila hrát tedy už jako dospělá, a tím pádem jsem dokázala sama rozumně posoudit, jestli mi to fakt jde. Bez ohledu na mé úsudky jsem hrála. Šíleně moc mě to bavilo a kromě muzicírování doma jsem měla tu čest hrát i v několika hospodách. To místo limonád pila jsem tenkrát pivo. A všichni jsme zpívali, já nakoupila jsem si cédéčka s hospodskými odrhovačkami a Hasiči mě proslavili. Vrátila jsem se do prvního šuplíku. Pak mi narostlo hrozně břicho a já se za harmoniku nevešla.

Dnes se na flétnu učí naše starší z holčiček. Prsty jí po dírkách hopsaj, občas to zní už i jako písničky a jí u toho svítí oči. Zatím má sice před sebou hodně zkoušení, než dostane se k dvojdírce, ale myslím si, že budeme patřit do stejného šuplíku.

Soví snový Hokuspokus design.

Letošní dort

"Něco si přej," říkáme a z malinové pusy to zafičí. Nad hlavou se začnou vznášet obláčky přání a je mi jasné, že se od těch mých, co jsem měla před čtvrt stoletím, zas tak moc lišit nebudou.

Roky jsem si přávávala neviditelného koně, který by mě vozil do školy v kočáře s ohromnými koly. Když se mi přání po několikerém sfouknutí svíček a po spoustě spadaných hvězd nesplnilo, začala jsem si myslet, že to nefunguje. Smířila jsem se s tím, že budu do školy chodit i dál s kamarádkou pěšky.

S každým dalším dortem mi mé tehdejší přání přišlo čím dál víc hloupější a já si začala přávat věci reálné. Brusle, knížka, boty, stroj ... 

Plameny dalších dortů však problikávaly jiskřičkami jistoty - jakože s největší pravděpodobností ty brusle, co jsem si minulý týden "jen tak zkoušela", dostanu. Jakože ta knížka o psech, ve které jsme listovali v knihkupectví před nádražím, je pravděpodobně v tom kostkatém balíčku, co drží babička.

Prostě fičení na svíčky začalo najednou fungovat, taky hvězdy tomu asi pomáhaly a já byla šťastná.

Dneska naše holčička sfoukává svíčky už po šesté a já se možná hrozně pletu v tom, co všechno nesou její obláčky. Ale moc si přeju, že jestli by se jí měly někdy rozplynout, tak ať je to až po hromadě dalších dortů.

Takže ten letošní rozkrájím a začnu rozdávat ... holčičky, babi, děda ... tady pro tatínka, i tetě talířek, pro mě kousek ... a jeden mému koni.

Na splněná přání

Batůžek šitý podle Mariny, Bellet design. Kabelka takový hokus pokus design.

A je to v pytli

"... a bude skorojasno, dvanáct stupňů," říká paní Zdenka chvilku po zprávách. Tahle jediná slova zvládla má hlava vstřebat a pochopit. Totiž za poslední roky jsem vyšla z tréningu a nejsem jaksi schopná zapamatovat si něco delšího než deset slov. Zvykla jsem si na věty jednoduché a kde je spojka, od toho dávám ruce pryč. 

No a úplně nejradši mám citoslovce, protože to kolikrát stačí vyhrknout jediné slovo a celý příběh je jasný. Třeba takové mé "Bum" často plnohodnotně nahradilo povídání typu: " Ták, a protože máš ještě moc krátký nožičky, tak jsi na tu židličku nedosáhla a shodila jsi ji na zem." Popravdě ono takové "Bum" je pro unavenou matku snazší variantou sdělení a ušetřený čas může věnovat třeba seškrabávání modelín.


Když se "bum" neodbude, tak dítko se smyslem pro humor se i zasměje, když to matka vtipně podá. Ona hodně důležitá je intonace a stejně tak i výraz v obličeji. Navíc, pokud se u toho matka chytne ještě za hlavu a oči otevře dokořán, tak nebude nad bum. Jednoduše - čím víc se cítíte být blbcem, tím víc své děcko pobavíte. Ráda bavím své děti, vlastně mi občas dokonce přijde, že lidi všeobecně....

Takže se skorojasnem a dvanácti stupni si úplně vystačím, jakožto s hlavní zprávou dnešního proslazeného večera. Totiž, rozbaluju si už pátou bonparu, co dostaly holky od dědy, patro už mě bolí, ale že to chutná. Vytáhnu z pytlíku další červenou a kouknu vedle sebe na hromádku papírků. Tak s tím děda nepočítal, že maminka usedne k sáčku super kyselých bonbonů, jako by měla splnit úkolovku. A že se snaží. 

No a stejně tak ani maminka nepočítala s tím, že probudí se pak ve tři ráno s bolavým břichem a se slovy "Je to v pytli, už ani ty bonpary nejsou, co bejvaly" se obrátí na bok a sny bude mít sladké, ze všech maminek nejsladší.

Pytlík na cokoli, co je právě "v pytli"