Ve dnech, kdy jsem sfoukla pomyslných třicet svíček (bylo to dvakrát, takže počet svíček se mi zřejmě znásobil - což v poslední době vnímám, že právem... protože občas je to na dva pomocníčky, co by mě zvedali z gauče a chodili mi nakupovat, taky za mě vařili polívky a ráno za mě otvírali oči), tak v těch dnech jsem otevřela dvě veliké krabice. Kávovary z Datartu v nich nebyly, za což mnohokrát děkuji :)

neděle 28. září 2014

Křídla




Už se to pomalu blíží roku, co jsem si z prsteníčku vykroutila prstýnek a i s certifikátem jeho pravosti ho hodila do ... ( informaci doplním, až ho najdu).
Současně jsem se zařekla, že se tři roky nezamiluju, že život můj teď bude se znovu narostlými křídly stejný, jako byl, když mi bylo osm. A začala jsem si to skutečně vychutnávat, jako když uteče křeček z akvárka.


_

Nejvíc mě na začátku bavilo lehnout si na koberec a o nic se nesnažit. Koukat kam chci, dýchat jak chci nebo třeba i nedýchat. Nebo to, že nedýchám, jenom předstírat - sama před sebou. A vydržela jsem nedýchat dlouhých třicet sedm minut. Nestál u mě nikdo s otázkami, nikdo s radami a stopkami v ruce. Čas běžel jen v mý hlavě. 

I kdybych se tenkrát prostě do toho koberce zabalila, nestál tam nikdo, kdo by nade mnou protočil oči.


"Je-li dáma zamotána v koberci, sluší se ji opatrně odrolovati. A to způsobem, který by jí neponičil účes a nepomačkal šat. Následně je vhodné se jí za vše omluvit. "

Naštěstí u mě nepřešlapuje nervózně žádný z naučených gentlemanů řídící se příručkami, takže si klidně můžu v koberci třeba hnít, ač není to zdravé.

_
Dnes mi narostla další křídla. Ještě silnější a pevnější, co unesou mě přes připravený nástrahy. Díky nimž přeletim pasti, s dětmi v rukou.








"Navrhuji, aby naše manželství bylo rozvedeno..." řeknu pánovi v taláru a tiše dodám, že "z koberce mě už nikdo nedostane."


A když soudce čte, že už můžu být zase sama sebou, že jestliže vnímám, že srdce je pro mě důležitější než rozum, znamená to, že srdce je pro mě tedy důležitější, než rozum. A kdyby se celej svět na hlavu stavěl, pořád to budu mít stejně. No a jak mi to začíná docházet, tak najednou na zádech se mi pomalu rozbalujou průsvitný křídla z nitek, za který mi už tahat nikdo nebude.

_
Dávám si tři roky. Přes práh bytu nepustím nikoho, kdo nenosí sukni a pod tu mojí by se mohl chtít dostat. Tři roky budu opečovávat své dva páry křídel a když budu chtít, zabalim se do koberce třeba na pět dní. Ať si klepou na naše dveře pánové s dobrým vínem a úmyslem, ať zvoní. Z koberce se nehnu, chci si zachránit svoje křídla.










Hlavně, aby žádný z těch pánů za dveřma neměl hezký voči. No a ještě aby se na mě snad jima díval. A byl by u toho hrozně hodnej, no to bych asi nedala - křídla nekřídla.






Je to tedy tak, že plán následujících tří let je jasný - užít si letu, radosti z toho, že všechno je úplně obyčejný, vyhnout se pastem a ...

... a krásným očím se vyhnout.










Důležitý je mít tohle všechno zapsaný a nosit s sebou. To kdyby se náhodou objevil nějaký pokušitel, co by nejdřív okukoval mý křídla a pak mě chtěl o ně připravit.