Za zavřenýma očima je léto a my máme ruce fialový od borůvek i tepláky. Batika třeboňského lesa. Komáři bzučí, šedivé sosáčky štípou do krku, tak rukama plácám kolem sebe, do manžela, do polštáře. Den za zavřenýma očima končí. Kouknu na moje bílé ruce a na budík, kde je napsáno víc, než jsem čekala. Zamručim "To je život" a vím, že báječnej, protože vzadu v pokoji spí ty dvě, co s náma taky byly v lese.
Dneska začínáme den hrou na "Jako". Když holčičky budím a říkám jim, že je to jenom jako, tak hned se vstává skoro do pohádky. Radujou se z toho, že ve skutečnosti spí a přitom umí chodit. Čaj s mlíkem vypijou taky jenom jako a snídaně zmizí, jako když mávne. Pak mávnu a všichni se jako převlíkneme.
Milujeme pohádky. Spaní na osmi matracích, coby princezny na hrášku. Nebo pohádku O princezně, která si postavila bungr. Tu úplně nejvíc, že si jí holky vymyslely docela samy.
Ráno jako se mění v ráno doopravdy, ale snášíme to statečně. Vyhrabeme deštníky, pozapínáme se ke krkům, Adélka čapne do ruky tašku na plyšáka na spaní ... protože ona ve školce ještě občas usne. A tomu dobře, protože má tak šanci po obědě za zavřenýma očima prožít o pohádku víc. Třeba zrovna jí v ní narostou křídla a pak mi bude vyprávět, jaký to bylo hezký jima mávat. Vedle sebe, na lidi, na mě nervózní dole pod mrakama z toho, aby mi nespadla.
Soví snový na plyšáka
Žádné komentáře:
Okomentovat