Ve dnech, kdy jsem sfoukla pomyslných třicet svíček (bylo to dvakrát, takže počet svíček se mi zřejmě znásobil - což v poslední době vnímám, že právem... protože občas je to na dva pomocníčky, co by mě zvedali z gauče a chodili mi nakupovat, taky za mě vařili polívky a ráno za mě otvírali oči), tak v těch dnech jsem otevřela dvě veliké krabice. Kávovary z Datartu v nich nebyly, za což mnohokrát děkuji :)

čtvrtek 12. ledna 2012

Po kapsách

Život můj mám sešitý už ze spousty kapes. Na dno každé z nich se mi přilepily vzpomínky, jak nedocucané bonbony do ubrusu. A je fajn, když ty vzpomínky jsou právě jak bonbony sladké, než že by byly kapsy postříkané pepřovou omáčkou.

Bonbony tam mám malinové, proužkované, mléčné a strašně ráda ty kapsy prohmatávám, jsem jediným strážcem svého sladkého obsahu. I pro naše holčičky bych si do života přála spoustu nevycucaných bonbonů.




Kapsa první
Když šla Adélka poprvé do školky, týden jsem špatně spala, jak jsem se bála, že tam bude smutná a odstrčená. Vyhozená panenka. Po nocích jsem plánovala, jak jí kdyžtak zachráním. Jak se proměním třeba v mouchu a budu jí při svačině bzučet u ucha, jak hrozně jí mám ráda a jak je to tady v tý školce strašně parádní. 

A že ta holčička v pocákaných punčocháčích, co všechny odstrkuje, je vlastně převlečená smutná princezna. A že až ji někdo rozveselí, tak začne rozdávat dětem obrázky a smát se na ně a povídat jim o řepě, jak i ten nejmenší je na světě sakra důležitý. A mně se zatřepou muší křídla, jak hrozně s tím souhlasím.

No Adélka naštěstí žádnou mouchu nepotřebovala, do školky vstoupila, jako by tam rok předtím potajmu chodila a mně se v tom lednu před třemi roky děsně ulevilo.

Kapsa druhá
A zas je tu jeden z lednů, kdy moje holčička dělá další důležité kroky. A já po nocích přemýšlím, jak se člověk do třetího září může stát mouchou.





Jedna kapsa má
Škola mě hrozně bavila. Hlavně proto, že učení jsem brala jako hru. Mít velkou fantazii je sem tam v dospělosti na škodu, ale ve školních letech to může být ohromným plusem. Několika ohromnými plusy. 

Zřídila jsem si na stole v pokoji soukromou školičku pro asi deset gumových šmoulíků a když jsem přišla z mé školy skutečné, stala jsem se paní učitelkou modrých žáčků. Vyráběla jsem jim sešítky, psali jsme diktáty, malovali. Nejhlavnější, co ve mně z dětství zůstalo a co je hodno předání generacím příštím, je to, že když člověka něco baví, dělá to mnohem radši, než kdyby nad ním stál někdo s rukama v bok a čekal na výsledek. Jsem ráda, že nade mnou nestál nikdy nikdo s rukama v bok.

Po celá školní léta jsem, kromě funkce květinářky, kterou mi po právu paní učitelka odebrala, žádnou jinou funkci neměla. Zřejmě jsem svou neschopností postarat se o čtyři voděnky, přišla o důvěru v cokoli. Ale dnes si myslím, že třeba nástěnkářka bych byla výborná. Také mám v plánu si to vynahradit. 

No a pokud jde o onu funkci květinářky, tak k té jsem se po letech nakonec vrátila a již několik let ji doma plním. Manžel nejspíš nemá odvahu mi ji odebrat. Z dalších školních funkcí si pamatuji svačináře. Ti po dvojicích chodili do jídelny pro velké plastové koše a přinesli v nich chleby s máslem, strouhaným sýrem a v pytlíčkách mléko. Já si svůj příděl položila na modrý hadrový ubrousek, což mi přišlo takový vzorný, a ač to nemělo s ničím nic společného, perfektně to zapadalo do mých představ školního žití.

Vsuvka:  Jo v souvislosti s učením mě napadá vsuvka tahle, že vůbec nesouhlasím s tím, že Když se chce, všechno jde ... Já si myslím, že když člověk chce a dělá hodně pro to, aby toho dosáhl, tak to stačí. 

Školní léta, ať už těch pár dní s funkcí nebo zbytek několik let bez funkce, jsem díky své fantazii a smyslu pro hru, dokázala prožít tak, že mě bavila. Nooo vlastně nebavily mě rána a divím se své mamince, že mě někdy nezamkla radši do koupelny a neutekla do práce. Ale prožívala jsem ty roky v lavici u okna s pusou od ucha k uchu a domácí úkoly s učením jsem nebrala jako povinnost, ale jako příležitost k další hře.

I naší Adélce přeji při té dlouhé hře Na školu pusu od ucha k uchu a hlavně rána ať zvládá líp než já, abych neměla chuť ji zamknout do koupelny a utéct. 


Kapsář šitý zčásti podle Mariny, Bellet design. 













Žádné komentáře:

Okomentovat